Ty jsi mým zklamáním!

Mým největším zklamáním se stal někdo, kdo si říkal přítel.

Táhne tomu na druhý rok, co jsme se poznali. Kamarád kamaráda, pak společný tábor. Padli jsme si do oka. Po táboře jsem párkrát přijela k nim, na nějakou společnou akci, šlo se tancovat a podobně. Našli jsme mnoho společného a on po krátké chvíli projevil ochotu, jakou jsem neznala, dovedl by se rozdat - alespoň tak jsem to cítila.

Společné akce přibývaly, poznávala jsem jeho přátele a on zas moje. Jeho rodina byla neuvěřitelně přátelská, po chvíli mě tam dobře znali, on si porozuměl s mojí maminou. Propsané zprávy nelze ani spočítat, protelefonovaných hodin by se našlo také moc.

Jeho svět se stával mým světem, pasovala jsem ho na nejlepší kamarádku a později jsme si dokonce začali říkat brácha a ségra. Věděli jsme o sobě mnoho, postupně jsem si - jak se říká - doplnila vzdělání v ohledu jeho minulosti a on se zase dozvěděl všechno o mně. Lidé už nás vnímali jako přátelskou dvojici, tvářili se překvapeně, když nás "přišla jen půlka" a tak podobně. Vše bylo tak samozřejmé.

Udělala jsem ale jednu chybu během toho, co jsem se seznamovala s tímto novým světem. Úplně jsem zapomněla na svou mnoho let nejlepší kamarádku... Psala jsem jí jen občas a najednou přišlo zjištění, že z jejího světa se jakožto nejlepší kamarádka pomalu ztrácím. Vynaložila jsem takového úsilí, abych poslepovala střípky našeho bezkonkurenčního přátelství. Přiznala jsem své chyby a dostalo se mi odpuštění. Záhy jsem dostala zdánlivě jedinečný nápad. Seznámila jsem kamarádku s tou mojí novou bandou. Zdálo se to značně bezchybné. Omyl. Velký omyl.

Mezi tím, co já jsem si porozuměla s Martinovým kamarádem, on si porozuměl s mojí Káťou. později z toho vznikly dva fungující vztahy. Stále vám to připadá docela ideální? I já jsem takový dojem měla. Jak by také mohlo dopadnout špatně přátelství dvou párů, kde jsou dvě nejlepší kamarádky stejně jako nejlepší kamarádi? Přesto, že všechno nahrávalo happy endu, nastalo několik zásadních zvratů.

Na Silvestra jsme hromadně ještě se spoustou dalších lidí odjeli na hory. První, dost zásadní chyba byla - uznávám - na mé straně. Mé chování by se dalo označit jako dost nevhodné a tak není divu, že na mě byl hlavně Martin dost naštvaný.

Později už se skoro zdálo, že by mělo být zase vše v pořádku, nesčetněkrát padla má omluva a tedy jsem očekávala, že se nebude nic tak strašného dít. Martin se ale stále nehodlal bavit, tvářil se dost ublíženě a já nevěděla, co mám dělat.  Hledala jsem chybu.

Zeptat se Káti působilo vhodně. Přišla jsem za ní se svým trápením, právě tak jako se sluší jít za nejlepší kamarádkou a svěřila jsem jí své problémy. Ani ona údajně neměla zdání, co mu ještě pořád vadí. Během této debaty jsem ovšem pronesla něco, za co by na mě záhy byl naštvaný asi každý. Nebylo to ale myšlené tak, jak to vyznělo a hlavně se to ani nemělo dostat dál - co se řekne mezi kamarádkami, dál se neposílá. Kátě to ale asi vrtalo hlavou natolik, že to Martinovi řekla. On se o ničem nezmínil skutečně dlouho, odstartovalo to ale vlnu jeho nepochopitelného chování. Nejednou se zachoval hloupě, byl vůči mně nepříjemný až arogantní. Později mi nezapomenutelně zkazil narozeniny. Tam jsme si ovšem alespoň promluvili, tedy mluvil hlavně on. Já se zase omlouvala a zdálo se, že je naděje na klidnější zítřky.

Ale ne. Jeho chování se stupňovalo, naděje mizely. Další společný tábor proběhl ve znamení ignorace. Množství smsek mezi mnou a Katkou se blížilo nule. Martin se se mnou nebavil a Katka se tvářila, jako by se nic nedělo.

Tolikrát jsem se omlouvala, tolikrát jsem se styděla. Bezvýsledně. Pak jsem to vzdala a pomalu pro mě Martin přestával existovat, když nechce, nechce. Vztah s Káťou ustával ve stádiu jakoby se nic nedělo. Nevím, jestli se domnívá, že jsem úplně blbá, nebo jestli jen nechce nic vidět.

Doufala jsem nakonec alespoň, že stejně jako on pro mne i já pro něj přestanu existovat. on to ale pojal po svém a nenechá na mně nit suchou. Tečkou za vším je fakt, že co případně řeknu Kátě, ona řekne jemu, on si to poupraví a vesele mě pomlouvá dál. Je to bezradná situace, to vám povím. Kvůli pár neuváženým slovům jsem ztratila nejlepšího kamaráda a z nejlepší kamarádky se stala pomalu známá. Očekávám k Silvestru obdobně milou zprávu, jako jsem dostala k Vánocům se slovy o tom, že jsem ku**a a podobně.

Nevím, jestli bych nad tím měla brečet, nebo se smát, nicméně naivně věřím, že ho to přeci jen nakonec omrzí a i já pro něj přestanu existovat. V lepší konec nedoufám.

Myslíte, že ať už jsem řekla cokoliv, stálo to za tolik nenávisti, takové ztráty a tolik pomluv?

Určitě ano

43.28%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.27%

V žádném případě

23.89%