Ideál

Každý máme svůj odtajněný, nebo skrytý ideál partnera. To není tajemství, i já vím, jací chlapci se mi líbí a co bych od svého partnera požadovala a co zase ne.

Podívejte se třeba na mě. Je mi patnáct let a jsem výstřední „typoňka“. Poznáte mě spolehlivě – se svým otrhaným kabátem, barevnou šálou a starou rádiovkou na stranu rázuji městem s rozevlátými vlasy a pytli pod očima. Nezaměnitelná postavička s metrem šedesát.

Jsem holka, co je o samotě spokojená, ale přesto netráví většinu svého času sama - trošku odporující si, že? Hlasitě mluvím a směji se. Neumím vařit, tancovat, jsem nešikovná, zapomětlivá a nejde mi sport. A přesto doma vařím, uklízím a tenhle víkend jsem strávila na florbalovém turnaji, což svědčí o jisté tvrdohlavosti. Co je to za ideál holky? Neumím matematiku, fyziku, biologii, nedokážu se učit doma dlouhou dobu (prostě mě to úpěnlivě nebaví) a jediná věc, která mi jde (podle ostatních) jsou jazyky a psaní mých introspektivních „fantas-magórií“ plných často dost nepochopitelných metafor a to všechno o pesimismu a smutku kdesi v hloubi študákovi duše, které stejně nikdo nečte, s výjimkou mé paní učitelky na češtinu a to jsou jenom některé práce. Poté ještě dobře zvládám tiché diskuze o životě, víře, lásce a čemkoliv jiném, na co si jenom vzpomenete, protože se moje krvácející duše potřebuje podělit o své názory a její podvědomí chce slyšet nějakou útěchu v podobě cizích názorů. Možná ovládám ještě nějakou tu práci, pokud se při ní vlastní nekončící šikovností nezraním, mám hudební sluch. Nejsem vůdčí typ. Poslouchám občas dost nekvalitní hudbu, často se chovám jako idiot. Nedokážu vědomě ublížit a proto tím práskám sama sebe neuvěřitelným způsobem.
Mívám neuvěřitelně hloupé kecy a neumím být pořádně zticha – když mám myšlenku, vyslovím ji, tedy pokud to zrovna není osobní věc a vztahuje se to k tématu. Moje mysl často tvoří naprosto špatně znějící komentáře a často si nemohu pomoci od ironie – když mám špatný den, tak to ze mě padá, jak výsadkáři z letadla.

Mám vysoké požadavky na čest svou i ostatních lidí, nenávidím zbabělost. Nerada vyhrávám, mám pesimistické názory přičerněné uhlím života a také názory, které se mnou nikdo nesdílí a přesto se jimi řídím.

A ještě k tomu jsem skautka a nemám ráda dvě věci – když si z toho někdo dělá legraci, nebo to zaměňuje s pionýrem. Taky trpím emancipačním syndromem a nemám ráda, když mě někdo odsoudí jenom kvůli tomu, že jsem holka a ráda o tomhle s chlapci, muži a pány diskutuji. Jako ostatně o čemkoli.

Většina lidí mě bere s rezervou a nechápe mě – zcela pochopitelně a to už taky pro některé o něčem svědčí. Mám prostě hromadu blbých arogantních keců…

A nějaké plus? Dokážu plně milovat (tak, že mě to občas i děsí a nafackovala bych si za to) jsem aktivní človíček, neřekla bych o sobě, že mám nízký intelekt v jistých věcech a jsem věrná až za hrob. A umím se ukázkově trápit. Přesto jsem se sebou vlastně spokojená, nemyslela jsem to všechno jako špatnou náladu ménněcenosti. Koneckonců, jsem jediný, kdo mě chápe a už svoji potrhlost mám docela ráda, rozumím si s ní.

Takže když se na to podíváte, tak je v tom jistý oxymóron. Nejsem určitě ideální typ holky, jaký si kluci představují, ale na svých patnáct let mám s láskou zkušeností možná až moc a to rozhodně ne s pitomci. Právě naopak. Co chci tímhle otevřením duše říci? Že je fajn hledat ideálního partnera. Ale nikdy ho nejspíš nenajdete a pokud ano, tak stejně budete mít smůlu a on vás nebude chtít. Takže nakonec někoho najdete a váš ideál se pozmění na toho daného člověka – koneckonců je to tak, že za nás hovoří naše hormony. Ideální partner je možná trošku mýtus - nikdy dopravdy neexistuje. Ale třeba jsem jenom pesimista, že?! Koneckonců je pravda, že bez našich ideálů žijeme už dlouhou dobu spokojeně ve vztazích.

Dnes má svátek Jaroslav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.29%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3031