Černý uzlíček neštěstí

Pokud jste četli nějaký ten článek o našem čtyřnohém miláčkovi, je docela dobře možné, že už jste si ho oblíbili. Čipíka má rád totiž každý, kdo se u nás třeba jen na chvilinku ukáže. Předváděl vždy neuvěřitelné kousky od tancování na zadních, zavírání dveří až po stopování psích tyčinek. Zkrátka cirkusák.

Nejraději jsem s naším psiskem chodila na dlouhé procházky do lesa, kde stihl nesčetněkrát přiběhnout ke mně, pak skoro na konec lesní cestičky a zase zpět. Jeho černá ušiska mu vlála ve větru a vypadal ohromně komicky. Pak měl problémy včas zabrzdit. Nejedou zjistil, že to nevymákl a zastavil se pěkný kus za mnou.

Naše rodinná láska už dnes ale po lese zrovna nelítá. Je to asi rok zpátky, co nám pořádně nahnal strach.  

Už několik měsíců trápil Čipa nepěkný kašel a pomalu se zhoršoval. Jeden známý nás upozornil, že by mohlo jít o problémy se srdíčkem.

Bez váhání jsme se vydali k nejlepšímu veterináři do Prahy. Pan doktor teorii potvrdil a předepsal prášky na srdce. Kašel se utlumil a my se radovali spolu s pejskem. Další nemilé překvapení nás ale čekalo záhy. Krajem loňského prosince vyskakoval mazel z auta a špatně dopadl. Žalostně kvílel a celá rodina spěchala na pomoc.        

Během dne se na zadní tlapku nepostavil, všude jsme ho nosili. Cesta k lékaři byla neodkladná.

„Má přetrhané vazy," konstatoval veterinář.

Po chvíli se zadíval do Čípikova "spisu" a moudře pokyvoval.

„Ale já už vím, jistě, že mě to hned nenapadlo," začal z ničehož nic.

„Váš pejsek bral léky na srdce, že ano? Ono totiž bylo prokázáno, že tyto léky oslabují vazivo a je tak pravděpodobné, že se něco podobného stane," pověděl zcela v klidu.

To už mou cholerickou maminku bral vztek a rozkřikovala se na celou ordinaci, jak jen je to možné. Dlouho ji musel tatínek uklidňovat se slovy, že takhle Čipovi nepomůže.

Operace se zdařila a už třetí den hopkal náš černý fešák se zavázanou pacinkou po obývacím pokoji. Byl znepokojen tou zátěží, ale šťastný, že je s námi. Brzy se zdálo, že nic není tak hrozné, jak to vypadalo. Omyl. Zákeřná zima způsobila další nepříjemné uklouznutí, další vzlyk našeho chorého psíka a nám už bylo jasné, jak moc je zle.

Stejný scénář se opakoval a Čipík měl zavázané obě zadní nožičky.

Naše obavy o pejska vzrostly. Jak se bude venčit? Co s ním bude dál? Bude se trápit? Nebylo by snadnější zbavit ho utrpení?

Obavy se daly číst z očí všech členů rodiny, s nikým nebyla rozumná řeč.

Nechápající domácí mazlíček ležel bezmocně tam, kde jsme ho uložili a jen zoufale koukal po nás všech. Každý ho hladil jak nejčastěji mohl, rodiče si brali dovolenou, jen aby se mu mohli věnovat. Potřeboval skutečně péči po celý den. Při pohledu na trápící se zvíře jsme začali uvažovat, jestli by mu nebylo lépe, kdyby jsme ho nechali utratit. Tahle myšlenka byla ale naprosto nepřípustnou pro nás všechny. Navíc se blížily Vánoce a tak jediný dárek, který každý z nás chtěl bylo pejskovo pevné zdraví.

Možná proto, že je Ježíšek charakter se naše přání nakonec vyplnila a černá chlupatá kulička dnes, rok po tomto strašném zážitku, zase vesele pobíhá. Už sice ne zrovna jako laňka, spíš trochu jako medvídě, ale hlavně, že pobíhá.

Bezmezně ho milujeme a doufáme, že nás  s ním čeká ještě mnoho krásných zítřků.

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%