Pojďme společně na třešně, ale řekněme kam.

„Kam jdeš? No počkej, kdy se vrátíš?“ Jak mě tyhle otázky vždycky otravovaly. Vás ne? Od jisté doby ovšem chápu, jakou  mají tyto dotazy váhu, a že nenaznačují pouhé otravování od rodičů. Ba naopak.

Už je to hezkých pár let zpátky, co jsem se rozhodla, že udělám mamince radost a natrhám plný koš třešní. Byl krásný, slunečný den jako stvořený pro sběr třešní. Kam se na ně ale vydat, aniž bych je někomu kradla? Napadlo mě báječné místo. Na zbytečné otázky, kam jdu, jsem jen houkla něco o tom, že jdu na třešně, a už jsem byla pryč. Sluníčko jako by mě samo vedlo mezi pole, kde byla statná třešeň. Kdo ví, jestli někomu patřila, nebo ne, ale odlehlá byla patřičně a tak jsem se začala sápat po jejích větvích. Byla celá obsypaná těmi nejkrásnějšími, zralými a velikými třešněmi. Stála na svahu a tak jsem musela vyběhnout nahoru, abych se vůbec dostala ke kmenu. Prokličkovala jsem zdatně mezi kopřivami, aniž by se na mně jediná podepsala. Zkrátka holka z vesnice. Lépe než kdejaký kluk jsem vyšplhala dostatečně vysoko, upevnila košík na nejbližší větev a začala jsem konečně trhat. Docela uvelebená jsem si přitahovala jednotlivé, obsypané větve a košík se plnil. Měla jsem radost, jak mi to hezky jde.

Větve, co byly na dosah, však rychle zely prázdnotou a tak jsem se začala rozhlížet kolem. Když opatrně popolezu až na konec téhle větve, čeká mne červené potěšení. Neváhala jsem, protože jsem se na stromech cítila naprosto bezpečně, a už jsem se vrhala vpřed. Ani mne nenapadlo podívat se dolů. Jak vysoko jsem mi došlo až ve chvíli, kdy zakřupala větev, na které jsem momentálně vězela celou svou vahou. Aniž bych stačila cokoliv udělat, větev se podlomila a já se řítila z dobrých třech metrů mezi kopřivy. To vám byl otřes. Kopřivy všude a mě tak ukrutně bolela noha.

„Pomóc, tak pomozte mi někdo prosím. Prosím!“ Jako by mne snad mohl někdo slyšet. Na stromě zůstal košík i s klíčem od domu. Co teď? Noha mě ukrutně bolela, na strom se nedostanu ani náhodou a domů je to pěkná dálka.

Nakonec jsem se s velkým sebezapřením dobelhala až domů. Usilovně jsem plakala. Ne snad proto, že by ta noha tolik bolela, ale představa, že budu mít během prázdnin nohu v sádře mě děsila. Mamka mě uklidnila, sama musela zachovat klid, namazala mi všechny štípavé fleky od kopřiv a vzala mě do auta. Navigovala jsem mezi pole. Když viděla, kam její holčička zmizela na třešně, jen s vyděšením konstatovala: „ Tak tady by mě ani ve snu nenapadlo tě hledat. Dovedeš si představit, co se mohlo stát?“

 

Už tehdy mi bylo jasné, že tentokrát maminka nepřehání. Kdybych bývala spadla hůř a uhodila se do hlavy, nechci domýšlet. Došlo mi, že se rodiče neptají kdy přijdeme a kam jdeme proto, aby nás otravovali, ale proto, aby se za námi mohli vydat, kdyby se cokoliv stalo. A že se stát rozhodně může. Nikdy nevíte, co na vás kde čeká. Neodsuzujte proto, prosím, své rodiče a povězte jim, kam jdete. Mohlo by se vám to jednou více než hodit…

Dnes má svátek Natálie

NAŠE ANKETA:
Jaké nové rubriky byste od nového roku ve Slánských listech uvítali nejvíce ?

Sportovní zpravodajství

24.76%

Putujeme po vesnicích

15.24%

Příběhy zdejších lidí

25.71%

Více zpravodajství z regionu

18.10%

Žádné, stačí nám to, co je nyní

16.19%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 105