Panenka

Bobeška jsem dostala ve dvou letech od Ježíška a už jsme se od sebe nikdy neodtrhli. Tu panenku jsem milovala celou duší, byla se mnou denně a všude. Podle toho také po třech letech její obličejíček vypadal. Ušmudlaný, odřený, nešel už ničím vyčistit. A pak se jí jednou odlomila i nožička. Moc jsem plakala, ale podařilo se nám ji zafačovat a Bobešek byl prostě nemocný. Věřila jsem, že se uzdraví, koupi stejné panenky kategoricky odmítla. Naši se tedy rozhodli, že mě převezou, a pomohli mi napsat Ježíškovi, aby Bobše vyléčil.

     Jednou ráno jsem se probudila a v postýlce ležel zdravý Bobešek. Měl čisťounký obličejíček, zdravou nožičku. Ujistila jsem se, že je to opravdu on. Inkoustový flíček na bříšku zůstal.

     Milovala jsem Bobeška dál. Jenže i moje maminka k němu měla nostalgický vztah.  Jak jistě tušíte, koupila stejnou panenku, utrhla jí hlavu a nohu a prostě je vyměnila. Obojí na památku schovala pod prádlo do své skříně.

     Zanedlouho jsme se s bratrem schovávali a já si do té skříně vlezla. Do nohy mě začal mačkat jakýsi míč. V té chvíli se otevřely dveře a proužek světla můj nález odkryl. Překvapeně si hledíme do tváře – já a Bobeškova hlava! Krve by se ve mně nedořezal. Nikdo si neumí představit šok, který jsem v té chvíli zažila, obrovskou bolest, která projela mým tělem. Dětská hlava bez tělíčka a tělíčko – bez hlavy. Stejná hrůza teď byla i ve mně. Chvíli jsem ani neplakala, ale můj výraz tak polekal bratra, že běžel pro pomoc. Pláč se dostavil vzápětí.

     Maminka dodnes vzpomíná na tu chvíli jako na nejstrašnější zážitek mého dětství. Vypráví, že to nebyl křik vzdorovitého děcka, znělo to jako naprosté zoufalství malého človíčka. Stejně jsem to cítila i já.  Ušmudlaná hlavička musela zpátky k tělu a dodnes má místo v mém pokojíčku.

Dnes má svátek Vlastislav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.30%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.17%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3032