Vánoce

Byl Štědrý večer. Už ráno jsem s mým mladším bráškou Erikem vstávali s nadšením. Jsem sice o 11 let starší, ale přesto jsem se na Vánoce těšila jako každý rok. S pohledem do Erikových šestiletých očí, kde mu svítí hvězdičky štěstí, se nechám vtáhnout do duchu Vánoc i já. Všichni si hrajeme (hlavně kvůli Erikovi) na velkou šťastnou rodinu. Táta vždy kazil tuto idylku, ať šlo o jakoukoli příležitost nebo i obyčejný den, většinou se táta opil a byl slušně řečeno nepříjemný a vyváděl. Když náhodou se udržel, stejně jsme žili ve strachu, jestli zase přijde opilý nebo ne. Doufala jsem, že Vánoce nezkazí.

     Byla dusná atmosféra, nikdo se s ním nebavil, pokud to nebylo nezbytně nutné a on se zase nebavil s námi. Mrzelo mě to, ale už jsem byla z toho tak psychicky vyčerpaná, že jsem mu nelezla ani na oči. Věnovala jsem se Erikovi. Zdobili jsme stromeček a prostě jsem chtěla, aby měl ve svých šesti letech krásné Vánoce.

     Večer jsme se navečeřeli a jak jsme byli zvyklí, zalezli jsme my 3 do pokojíčku a čekali, až zazvoní Ježíšek (táta). Trvalo mu to docela dlouho a já na mámu házela prosebné pohledy. Ucukávala pohledem vtom zazvonil zvoneček. „Ježíšek!“ křikl nadšeně Erik. Rozrazil dveře a běžel ke stromečku. Měla jsem strach, aby viděl něco, co nemá, ale naštěstí byl všechno v pořádku. Táta stál vedle stromečku a v ruce držel zvoneček. Oddychla jsem si a mamá očividně také. Rozbalili jsme si dárky, na některé měl táta očekávaně nevhodné poznámky, ale ignorovali jsme je. Najednou se sebral a odešel. „Kam šel tatínek,“ ptal se smutně Erik, „on s námi nebude?“  „Neboj se, on za chvíli přijde.“ Uklidňovala ho maminka. Koukly jsem se na sebe s mamkou a nám oběma bylo jasné, že dnes to nedopadne dobře. Šel jistě za roh do hospody. „Pojď Eri, půjdeme se projít.“ navrhla jsem. Bála jsem se, že se bude ptát proč, ale naštěstí zareagoval jinak. „Jé, tak jó!“

     Nedokázala jsem se radovat z dárků. Myslela jsem stále jen na to, jak táta přijde opilý domů a zase to všechno odnese máma. „Jé, to krásně sněží, viď Adélko? Adélko? Ty pláčeš?“ „Ne, nepláču. Máš pravdu, krásně sněží. Konečně budeme mít bílé Vánoce.“ zvednu uslzené oči k nebi a zadívám se do temné oblohy. „Au!“ vykřiknu, když narazím do kluka přede mnou. Rychle se otočí a zadívá se na mě. „Promiňte, nekoukala jsem na cestu.“ omluvím se honem a utírám zmrzlý nos a oči kapesníkem. „Nic se nestalo,“ odpoví s úsměvem, „copak, že jste o Štědrý den v takové zimě venku?“ „Šli jsme se projít.“ předběhne mě bráška s odpovědí. „Já jsem Adéla a tenhle špunt můj bráška Erik.“ představím nás. „Já jsem Tomáš.“ a líbne mě na zmrzlou tvář, kdežto Erika pohladí po čepici.

     Tohle je můj největší a nejkrásnější dárek ze všech. Oné noci nás Tomáš vyprovodil až domů a dnes je to už rok a půl, co spolu chodíme. Jsem sním šťastná a ani jsem už o ten Štědrý večer neplakala, když jsme přišli s Erikem domů a viděli pošlapané dárky a shozený stromeček. Bylo mi to jasné. Slyšela jsem křik už od výtahu. Ale můj Tomášek mi pomáhá toto těžké břemeno táhnout. Plánujeme, že si najdeme bydlení a z toho pekla vysvobodíme i Erika. Má přece právo žít šťastné dětství jako každé dítě. A to všechno díky mému Tomáškovi. Děkuji!!!

Dnes má svátek Jaroslav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.29%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3031