Jako to bylo v případu Jany – chodila s námi do čtvrté a páté třídy zde, na školu do Slaného . Docela jsem si jí oblíbila, byla to milá holčina s dlouhými blonďatými vlasy až po zadek a takovýma jakoby čertovskýma očima. Dokázala roznášet radost, na každého se usmát, ale taky uměla na lidi, které neměla v oblibě, pořádně zavrčet. Sice to nebyla jedničkářka, ani žádný andílek, ale byla s ní legrace. Prožili jsme s ní dva krásné roky a po letních prázdninách jsme se těšili, že nakousneme další. Ale jaké bylo naše překvapení, že Jana do šesté třídy vůbec nenastoupila! Byli jsme v šoku, nikdo nám nic neřekl, žádná zpráva ani novinka o naší kamarádce. Jen kolovaly zvěsti, že se snad odstěhovala do Anglie a zůstane tam už natrvalo žít.
Když nám všem došlo, že to asi doopravdy tak bude, byli jsme sice smutní a trošku i naštvaní, ale život šel dál. Po několika letech, asi před týdnem, mi dvě spolužačky řekli, že díky facebooku opět nalezli naší ztracenou Janu. Neváhala jsem, a jakmile jsem doma zasedla k počítači, otevřela jsem si facebook a zadala do vyhledávače její jméno. A skutečně – hned jako první mi vyjela dívka, která byla Janě neskutečně podobná, možná i úplně stejná. Odeslala jsem jí návrh o spřátelení a hned druhý den už jsme si psali, jak se máme a jak žijeme. Obě jsme byli absolutně nadšené z toho, že se zase „vidíme“ – není a nebyla to sice má nejlepší kamarádka, ale co, stejně jsme z našeho nalezení měli ohromnou radost. Takže on ten facebook přece jenom bude mít něco do sebe…
Nikola Sedloňová, 2.ZŠ Slaný, 8. ročník
26. 12. 2009, 13:06
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
43.07%
Spíše ano
17.74%
Spíše ne
15.28%
V žádném případě
23.91%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01