Když ji miluješ, není co řešit

Ano, je skutečně třeba ji milovat. Protože je malá, milá, upřímná a krásná. Moje Karolínka.

I přes to, že jsem se odmala bavila se  staršími a nebo rovnou s dospělými, mezi mé skutečně nejlepší přátele patří slečna, která je o necelé dva roky mladší než já. Není to ale lecjaké dítko – totiž už mladá dáma, která oslavila na Valentýna své patnácté narozeniny, ona je totiž výjimečná. Ačkoliv si to často nemyslí, je výjimečná svou povahou, svou inteligencí, tím jak přemýšlí, jak se chová, jak je vnímavá a citlivá, ale zejména je výjimečná tím, jak moc se mi podobá. Máme toho tolik společného. I přesto, že jsem se skutečně bavila vždy se staršími, jako se sobě rovnými, jsem si k mé malé Kájušce, jak jí s láskou říkávám, našla cestičku.

 

Napadá vás otázka, jak jsme se seznámily? Potkaly jsme se na letním táboře. První rok jsme se úplně minuly, jako bychom měly každá jiný svět. Rok na to jsme měly stany vedle sebe a tak jsme se potkávaly častěji. Jako náhodou se nám naskytlo společné, žhavé téma a už se to s námi vezlo. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad Kájuškou jako nad malým dítětem. Byly jsme si rovny. A stále víc jsme si rozuměly. Po čtrnácti dnech už jsme seděly v koupelně na topení a usilovně jsme brečely. Klasické táborové stavy. Tam se prostě brečí pořád. A to lidi sbližuje. Zjistily jsme, že naše školy jsou hned vedle sebe a i to napomáhalo našemu přátelství. Po táboře jsme protelefonovaly asi majlant, když jsem každý večer seděla v okně, u ucha telefon a celá zoufalá jsem do Karolínky  hustila svá trápení. A ona mě vděčně poslouchala, radila mi a nikdy mi neřekla, že už toho mám nechat, ačkoliv jsme musela být vážně příšerná…

 

Vždycky jsem v téhle malé princezně viděla tak trochu sebe. Je toho tolik, v čem se sobě podobáme… Máme podobné příběhy, podobné sny a naše povahy se také nerozcházejí… Od samého začátku našeho přátelství jsme se staly sestrami. Snad pro naši podobnost byla Kájuš mou mladší  sestřičkou. A je tomu tak dodnes. Jen se naše role prohodily. Ona vypráví a já poslouchám, dělím se o své zkušenosti a snažím se tu být pro ni…

 

Jsou dny i týdny, kdy o sobě téměř nevíme a tato období protínají dvě, tři zprávy, ale jakmile se něco děje, jsme tady pro sebe, máme jedna druhou bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko, co máme zrovna na práci a bez ohledu na to, jestli je den nebo noc…

Není to přátelství všední, je to jakási jistota, vím, že když všichni zklamou, mám Karolínku, vím, že když se něco stane, nejsem v tom sama… Ona nejlépe ví, jak vděčná jí za tohle všechno jsem a věřím, že takovéhle přátelství se jen tak neztrácí…

 

Děkuju, Kájušátko

Dnes má svátek Rostislav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.34%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.92%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3018