Skrze mlhu vidím brzké ráno

Tak lze přeložit první verš z písničky filmu Mash a myslím, že je to velice výstižné. Tento námět pacifistického snímku z válečného prostředí jednotky americké armádní mobilní nemocnice v koreji v padesátých letech byl zpracován jako film, i jako seriál. Osobně se musím přiznat, že mnohem více holduji seriálu a film jsem v podstatě díky nezaujetí odkoukala asi jenom do poloviny, protože tam v podstatě nešlo o nic jiného než o sexuální náznaky a nepříliš inteligentní legrace z války.

Seriál je jiný. Nikdy bych neřekla, že seriál od dvou stech padesáti třech dílech by mohl být dobrý od začátku až dokonce, tím spíše, že je americký a snímky tohoto národa dost často postrádají myšlenku i kvalitu, ale zde tomu tak bylo doopravdy. Snad to bylo tím, že nabrali skvělé herce, snad to bylo tím, že bylo natočeno už dávno.

Vtip je úžasný, nepřikrášlené popisování války a pocitů postav z války je úžasně děsivé. V podstatě je to blázinec – doktoři nosí župany a havajské košile, plukovník řeší svojí porcelánovou panenku, desátník spí se svým plyšovým medvídkem, nespokojený Toleďan se snaží o paragraf osm a nosí dámské šaty, sledujíce přitom nejnovější módní výstřelky, majoři spolu mají „nenápadný“ poměr, kaplani mají nejraději box, psychologové píší své dojmy Sigmundu Freudovi a všichni hrají poker. Všude je hromada kanadských žertíků a přitom je téměř všude bombardování, zranění a hromada křiku a plazmy. V podstatě jde o to, že jedna strana barikády v Koreji je mocichtivá, druhá fanatická a krutá, zdalipak uhodnete kteří jsou kteří?

Střídá se tu strach i naivita z války, krev a bahno se mísí a ještě k tomu se večer zajde na partičku pokeru, nebo je snad libo pár kol švábích zápasů? K tomu všemu je tu někdy nesnesitelné počasí, problémy z domova, problémy s povětšinou teprve náctiletými pacienty a jejich naprosto neuvěřitelnými zraněními, sem tam špatně přivezené zásoby… no, a sem tam se také někdo zblázní. Buď jednoduše přijde o rozum, či snad se rozhodne, že musí vidět svou rodinu a pokusí se uprchnout, nebo třeba jede na mírový sněm a tam se podívá na lidi, kteří nechtějí nic dělat a ani si neřeknou „ahoj“.

V té jednotce je parta těch nejrozdílnějších lidí, kteří dělají ty nejbláznivější věci a přitom je to ten nejblíže ztužený kolektiv, jaký lze kdekoliv vidět. Mají se neskutečně rádi a přitom se jim hrozně stýská po domově. Mají pečlivě připravený rozcestník uprostřed tábora a na něm cedule se směry do měst v Americe i Japonsku s udanými kilometry.

Úžasný seriál.

Dnes má svátek Marcela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021