Pohádkový sen?

… a tak spolu šťastně žili, dokud nezemřeli. Oči se mi sice klíží, ale pohádky před spaním uklidňují. Tak ještě jednu před tou zítřejší písemkou. Smolíček byl malý pacholíček. Žil s tatínkem jelenem v malé chaloupce u lesa...

     Jsem schovaná za rozložitým dubem a dívám se směrem ke stavení, které vzdáleně připomíná obydlenou chaloupku. Ozývají se z ní dva hlasy. Zpočátku jim velice špatně rozumím, pak se ale ozvou jasněji a hlasitěji: „Podívej, Smolíčku, teď na podzim jahody nerostou, co si to zase vymýšlíš. Jsem rád, že najdu pro sebe trochu čerstvé trávy!“ Trucovitý dětský hlásek odmlouvá a je slyšet vzdorovité dupání na ztrouchnivělou podlahu. Po chvilce vrznou vrátka, z chaloupky vychází se svěšenými hlavami sedmihlavá saň. Její plandající rozeklané jazyky jsou zlaté a vlají do rytmu tak, jak drak nevěřícně kroutí hlavami.

     Srdíčko se ve mně zastavilo, potvora se ale naštěstí vydává opačným směrem. Zvědavost mi nedá. Držím košíček pevně při těle a blížím se k chaloupce. Ještěže  mám ty koláčky. Červená čepička mi padá do čela a zakrývá výhled na chaloupku i na překážky v cestě. „Aby to čert vzal!“ zlobím se na kámen, díky kterému ležím jak dlouhá tak široká uprostřed cesty. „Ale to dík, já si vezmu,“ praví čert a sbírá rozkutálené koláčky.

     „Nech je, dáme si hrášek, zahřeješ si bříško,“ domlouvám mu. Držíme se za ruce a jdeme k chaloupce, z níž se ozývá tichý pláč. Čert se usmívá, vzadu se mu mrská dlouhý rezavý liščí ocas, začíná se mlsně olizovat. „Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku,“ vemlouvá se otevřeným okénkem. Tichý, vystrašený hlásek nás zve dovnitř. Na posteli leží moje babička, na hlavě má královskou korunu a kolem ní ne jeden, hned sedm chlapečků – trpaslíčků s červenými čepičkami. „Babičko,“ povídá liška, kterou teď držím na obojku, „proč máte tolik trpaslíčků?“ „Aby tě mohli hezky vodit na procházky.“ „A babičko, proč mají tak veliké zuby?“ Teprve teď jsem si všimla špičatých zubů, které trpaslíčkům čouhají z pusy. „To aby tě mohli v lese pěkně sežrat.“ Poplácám lišku po zádech a podávám vodítko nejmenšímu trpaslíčkovi: „Hlavně s ní choď pomalu a voď ji po pravé straně, je na to zvyklá.“

     Jen se za trpaslíčkem zavřela vrátka, všimla jsem si, že babička vstala z postele a v záplatovaných šatech z pytloviny se motá kolem velkého kotle uprostřed místnosti. Hm, voní to moc pěkně. A babička už mě pobízí, abych si vzala, že jsem samá kost a kůže. Že prý si na takové houžvi člověk pak vyláme zuby. Začíná mi být úzko. Ta osoba vůbec není moje babička. Má úplně jiné oči. I nos. A naše babička tak velikánskou bradavici nemá. Čarodějnice. Je to ona! Třesu mřížemi klece. Baba se blíží, oči jí svítí jako dva uhlíky. Moje prsty křečovitě svírají chladnou mříž. Ty její oči pálí, zavírám víčka, ale stejně vidím dva jasné body. Ještě pevněji sevřu mříže a tisknu si je na hruď. „Néé!“ volám a slzy se mi koulejí po tvářích…

     „Zuzko, pusť tu knížku.“ Babice se mi snaží vyrvat mříže z rukou. Otvírám oči. Maminka se nade mnou sklání a doslova se přetahujeme o Erbenovy Pohádky. Světlo lampičky mě oslepuje, téměř maminku nevidím. Stírá mi slzy, ale to už se obě usmíváme. Cítím teplo její ruky na tváři, víčka se mi pomalu zavírají. Do chaloupky, kterou pozoruji skrytá za stromem, se vrací sedmihlavá saň, zlatými jazyky olizuje sytě červenou jahodovou zmrzlinu a v podpaží drží mé fyzikální  výpisky na zítřejší test...

Dnes má svátek Jaroslav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.29%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3031