Příběh Bílé paní

  Můj nejpodivnější sen? Podzimní píseň visela ve vzduchu, který rozechvíval mrazivý dech nadcházejícího ročního období. Zima byla na spadnutí, ale teplé odstíny podzimu s ní sehrávaly vytrvalý souboj. Park na konci města, kde se promenovaly slečny se slunečníky ve společnosti kavalírů, byl prosycen očekáváním. V odlehlé části parku, kam mnoho zamilovaných dvojic nezbloudilo, se skrývala bíle lakovaná secesní lavička. Směrem k ní se ubírala dáma, která snad jako jediná věděla o jejím umístění. Oděna byla do dlouhých bílých elegantních šatů, které lichotily její půvabné postavě. S prameny složitého účesu laškoval večerní vítr, který den ode dne sílil a jejími medovými prameny maloval vzdušný vzkaz muži, kvůli kterému sem přišla. Byl to její milý, na léta vzdálený. Zvláštní. Zvláštní vztah, neuvěřitelný příběh. Moře listí pod jejíma nohama nešustilo, nevydalo hlásku. Její postava neměla stín. Když ho přebrodila, usedla na lavičku. Z tváře jí spadla škraboška utrpení a zármutku, zkormoucený výraz nahradilo hluboké pohroužení do vlastních myšlenek. Z alabastrově bílé pokožky se sklouzly vysoké rukavičky. Ukazováček společně s prostředníčkem a palcem uchopil husí brk, smočil ho do inkoustu a počal jím kreslit písmenka, slabiky, slova a věty na pergamen, který se na její kývnutí hlavy společně s ostatními proprietami na psaní vynořil z mlhy. Brk tančil po pergamenu s lehkostí a grácií, oblým linkám zdobného písma dodával patinu let. Tak, jako hedvábí bource morušového lahodí pokožce, tak příjemný ten rukopis byl na pohled. Jakmile dáma v bílých šatech, které byly tenčí než pavučina, na níž se zachytávají kapky jinovatky, dokončila své psaní, neotálela a odešla. Přesněji řečeno – rozplynula se v mlze.

  ,,Léto již odešlo z města. Podzim se vytrácí též. Často prší. Kapky deště omývají mou hříšnou duši, a já s každým deštěm mládnu, s každým soumrakem ve mně něco umírá. Přijde den, kdy ve mně umře všechno špatné a já omládnu natolik, až se znovu narodím. Jako novorozeně mě najde nějaká dobrá rodina před svým prahem a pojme mne za svou. Budu žít život jako ostatní smrtelníci. V mém dvacátém roce se potkáme. Historie neuvěřitelného příběhu se začíná psát. Jako chudá dívka bez ničeho se za vás, movitého šlechtice, provdám. Nic vás od toho sňatku neodradí. Budu šťastná. Až do doby, než otěhotním. Narodí se mi krásný syn a Vy, můj pane, na nás budete pyšný. Jednoho dne na naše panství sešle Bůh strašný trest, celý náš kraj stihne strašlivý mor. Všechno to utrpení mne hluboce poznamená. Zmar, bolest, hnisající rány. Co mne však zasáhne nejvíce, bude smrt našeho syna. Toho si mor vezme také. Oba se nad touto ztrátou budeme hluboce soužit. Poslední ranou pro mne však bude Vaše smrt. Prašivé souchotiny! A já, zlomená, během pár dní o několik desítek let starší, sáhnu v zoufalé víře, že se zbavím utrpení, i na svůj život. A za tento hřích není nápravy. Od té doby pykám. Ze začarovaného kruhu není úniku. Má duše bloudí po zámcích a hradech, shlíží dolů a v panoramatech hledá odpověď, jak se zbavit tohoto prokletí. Má duše mládne, přechází nazpátek stoletími, až se opět narodí v podobě nic netušící dívky. A historie se opakuje. Můj pane, píši Vám toto psaní, protože vy jste jediný člověk, který mi může pomoci. Ať je s Vaší duší nyní cokoliv, prosím, dožijte svůj současný život v pokoji. Zemřete-li pokojnou smrtí jako starý muž a dostane-li se vám možnosti narodit se jako neposkvrněné dítě, prosím, chytněte ji za pačesy a souhlaste! Jakmile ze mne déšť smyje mé stáří a nechá mne znovuzrodit, bude má kletba částečně přepsána. Jedině tím, že se my dva setkáme znovu jako živí, se již nikdy nestanu součástí toho bludného kruhu a hřích, za který pykám, bude navždy smazán. Podmínkou však je, abychom se vzali a měli spolu syna. Jakmile dospěje, prolomím kletbu, protože dám vzniknout novému životu, který dovedu jeho naplnění. Snad mé psaní najdete na této lavičce, kde jsme sedávali za oněch dávných, barokních časů. Snad mé psaní najdete na místě, kde jste mne tehdy požádal o ruku. Je to tak dávno. Vysvoboďte mě.“

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024