Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 24. října 2020 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

... A pak jsme měly po ptákách

Po prvních několika měsících ode dne, kdy započala má docházka na Obchodní akademii, jsem si nešťastně říkala, že byla největší chyba v mém životě hlásit se právě sem. O vzdělání v tomto oboru jsem nestála, jelikož mě nebaví a spolužáci a profesoři? I přesto, že se od začátku jevili jako velmi příjemní lidé, byla jsem natolik zaslepená steskem po milované základce a po lidech, kteří pro mě byli devět let druhou rodinou, že jsem si přála vrátit se zpět. Kdo by jen řekl, že nakonec právě tady najdu hrstku tak skvělých lidí, kterým budu moci jednou říkat skuteční přátelé a že s nimi prožiju jedny z nejhezčích zážitků?

Jak moc fajn mí spolužáci jsou jsem si poprvé naplno uvědomila hned v onom prvním ročníku, kdy jsme v únoru vyrazili na týdenní lyžařský kurz v Peci pod Sněžkou. Na pokoji nás bylo šest holek a to si pište, že tolik patnáctiletých puberťaček v jedné místnosti... to nevěští nic dobrého. To se potvrdilo hned druhý den, kdy se stala příhoda, při jejímž vyprávění se budu smát do konce života.

Byl zrovna polední klid a všichni byli potichoučku zalezlí na svých pokojích. Chata s názvem Český rozhlas na hodinu oněměla. U nás na pokoji se ale klídek nekonal. Nás šest holčiček mělo zrovna chuť dělat cokoliv, jen ne odpočívat. Od povídání si o všem možném, přes různé slovní vtípky jsme se dostaly až k naprosto šílenému nápadu. Jedna z mých kamarádek - ta už v té době nejodvážnější- s sebou čistě z legrace vzala dost netradiční věc, kterou nebyla nic jiného než kovová pouta s natahovací červenou erotickou plyší.

Okamžitě jsme je popadly a začaly se poutat ke všemu nábytku, co v místnosti byl a to za jediným účelem. Pořídit co nejvíce veselých fotografií a zahnat nudu. Na každé fotce jsme se snažily o utrápený výraz, což nebylo vzhledem k našim cukajícím koutkům lehké.

Jakoby nám byl náš pokoj málo, zrodil se po chvíli nový nápad. Půjdeme s pouty na záchody. Očividně ne všechny představa poutání se právě na tomto místě zaujala a tak jsme se zde ocitly jen tři... Majitelka pout, fotografka a ta, která postála modelem. A kdo jiný by se mohl chopit této povinnosti, než ten, který si to celé vymyslel?

A tak jsem o minutku později už stála připoutána k trubce od splachovací nádržky a snažila se předstírat, že jsou to hrozná muka, u čehož jsem byla snímána kamarádčiným foťákem. Byla to legrace a velká, jen těžko jsme zadržovaly smích, aby nás nikdo neslyšel... To se nám bohužel nepovedlo, jak se ukázalo o chvíli později, kdy na záchody vtrhla jedna z profesorek.

,,Holky, co tu děláte?! Je polední klid!" V tom oněměla. Zarazil ji pohled na jistou Horníkovou z 1.A, která stála po její pravici připoutána k záchodu pouty jako vystřiženými z vykřičeného domu.

Stejně jako chudák ,,pančelka" ani já jsem nevěděla, co mám říct nebo co mám dělat. Tak jsem tam jen mlčky stála, dívala se na ní, ona na mě, těžko říct, která z nás se cítila trapněji, až po nekonečné chvíli naprostého ticha zakřičela: ,,Padejte na pokoj!" Rychlostí větru jsem se odpoutala, pouta nechala viset na trubce a s holkami jsme pádily do pokoje. Tam už všechno sledovaly zbylé kamarádky za dveřmi... Jak jinak, místo nějakého studu, který probíhal jen skrytě někde v nás, jsme se opět začaly smát jako retardované a šly jsme poslouchat za dveře. Na záchodky už dorazil i zbytek profesorského pokoje. ,,Voni maj pouta!" zaslechly jsme a začaly se opět jak jinak než smát.

Během chvíle to věděl samozřejmě celý penzion, to nám ovšem nijak zvlášť nevadilo... Rozhodně ne tolik jako jít vyzvednout ten rudý skvost přímo do ,,jámy lvové." Nakonec vše ale dobře dopadlo, profesorky byly chápavé a naše vysvětlování, že ,,my nejsme ňák úchylný nebo tak něco" taky nepřišlo nazmar.

Z fotek - a hlavně té ,,záchodové" - které jsem pár týdnů poté nemohla vidět, jak jsem se za sebe styděla, mám dnes docela radost. Vrací se mi všechny ty vzpomínky a věřte, že ty dnes už vůbec nejsou nepříjemné a při jejich vyprávění mi nerudnou tváře, naopak se jimi dobře bavím. Vždyť jsme přece byly jen banda pubertálních holčiček. Žijeme jen jednou, tak ať máme na co vzpomínat.

Kateřina Horníková, OA Slaný, 4. ročník
09. 12. 2009, 20:34


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  3 b. = dobrý  2 b. = ujde  1 b. = nic moc  0 b. = děsný

Počet hlasujících: 5. Čtenáři celkem udělili: 23 bodů. Průměrný počet bodů: 4.6

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

Dnes má svátek Beáta
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

45.08%

Spíše ano
graf

17.34%

Spíše ne
graf

14.20%

V žádném případě
graf

23.37%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1943
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát