Láska s velkým kloboukem

Hnědo-béžový klobouk, mohutná bílá noha ztrácející se kdesi v trávě, jehličí nebo listí. Skutečně ohromná láska.

 

Jistě jste pochopili, že mluvím o hříbcích. A samozřejmě nejen o nich. Už od doby, co jsem zvládla košíček v ruce udržet jsem trajdala po lesích a s láskou a nadšením si koukala pod nohy. Nejdříve to byl děda, kdo se mnou procházel kdejakou smrčinkou, aby malá Kačenka našla kýženého hřiba. Dovedla jsem se totiž parádně vztekat, když mi houby málem samy neskákaly do košíčku. Později jsme důkladně procházely okolní lesy s maminkou. Taťka není milovníkem houbaření, a tak nás v tom většinou nechával samotné.

 

Bylo ovšem dost riskantní vzít do lesa tu malou vzteklotinu! Když totiž nenacházela houby podle svých představ, bylo s ní k nevydržení. Pro takové případy měla maminka připravenou báječnou hru.  Pokaždé, když už mě houbaření přestávalo bavit, sedla si mamka někam na pařez, pověděla, jak je unavená a po chvilce pronesla : „Já tady někde čichám houbu. No opravdu, čichám pořádnou houbu! Ale nikde ji nevidím…!“ V tu chvíli jsem zavětřila a neúnavně, ale opatrně jsem šmejdila kolem maminky. A vida! Pokaždé se houba opravdu našla. Ta má panečku čich!

 

Houbaření holduji dodnes. Bez problémů vstávám ráno před pátou a nasedáme do auta. Jezdíváme až za Beroun, na naše tajná místečka. Tam nás naučil jezdit jeden moc hodný pán, kterému jsem říkávala děda Holler. Takový děda tam znal každičký metr čtvereční a i kdyby jinde nerostla ani prašivka, on si svých pár krasavců vždycinky donesl. Jakožto mládě jsem tomu nerozuměla a dožadovala jsem se také takových úlovků. Marně mi vysvětlovala maminka, že jsou na místech tajných a ta se neprozrazují.

 

Všichni praví a zapálení houbaři jsou totiž strašliví sobci. Nedělí se o svá místa, nesnesou , když jde někdo krok před nimi, nebo hned vedle a žádný se nevyrovná s tím, když jiný najde nějaký lepší kousek než od sám. Nejednou se děda Holler nemohl smířit s tím, že jsem díky své mrštnosti v nizounkých smrčcích našla kusy doslova výstavní. To se pak vydával na místa, kam běžně nezašel a nevrátil se do doby, než sám nalezl větší houbu.

 

I když už mám nějakých těch pár let na kontě a mohla bych mít více rozumu, stejně nesu strašně špatně, když ostatní nacházejí a já ne. Také pociťuji, že svá nově objevená místa nechci odhalit a když, tak jen jak se říká “do společného košíku“ tedy nanejvýš mamině.

 

Za svůj největší nález ale považuji hřibový úlovek z doby, kdy jsem byla ještě v kočárku.

Maminka s babičkou mne vzaly do lesa a tu nebo tam seběhly z cesty pro bedlu, klouzka nebo holubinku. Když jsem takhle jednou zůstala s babičkou na cestě, začala jsem se prý nekontrolovatelně vyklánět z kočárky a ječet : „ Babííííí, babí hele žib! Tam, tam, támhle je hžib!“ Mamka můj názor okamžitě zamítla. „Ani tam nechoď, mami, to bude jistě nějaká prašivka.“ Ale ještě že si babí tehdy nedala říct. Vydala se do lesa a když se vracela, mamina nevěřila vlastním očím. Babička měla v každé ruce jednoho hříbka. Co hříbka, byli to pořádní macci.

 

A právě tehdy jsem přišla na to, že budu houbařkou jak se patří!

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024