Co asi...

Psal se rok 2007, měsíc říjen.

Už od malička jsem měla problémy s břichem. Vždycky mě bolelo okolo "pupíku". Několikrát jsme jeli i v noci na pohotovost, s podezřením na slepé střevo. Nikdy se to ovšem nepotvrdilo a ani ultrazvuk nic neprokázal. Všechny své orgány jsem prý měla jako z učebnice. Břicho mě postupem času bolelo čím dál víc.

Po několika letech - říjen 2007 jsem šla zase na ultrazvuk. Ukázal se tam v tom mém břiše, nějaký útvar. Nikdo nevěděl co s tím. Bylo to i poměrně velké - 5 cm. A už pan doktor ve Slánské nemocnici mi řekl, že musím na operaci. Vyhrkly mi slzy. Ještě když říkal, že bude asi nutná, protože se neví co to je.

Měla jsem jít na magnetickou renosanci, ale až nějak koncem února 2008, což bylo velmi pozdě. Ten útvar totiž rostl. Naštěstí moje dětská doktorka měla známí v té pražské nemocnici motol, a už jsem mohla jít dřív, protože jim tam někdo vypadl. V listopadu jsem pak nešla na tu renosanci ale na CT. Tam se to jen potvrdilo, ale ž mi bylo řečeno, že to bude nejspíš mezenteriální cysta. Prý to u nikoho takhle mladého neviděli. Bývají různé cysty na orgánech, ale já jí měla mimo. Pak se začali bát, jestli ne nebude nějaká vypuklina na střevě..to by bylo mnohem horší. Jenže i takhle.. Byla v  tom nějaká tekutina a jak mi řekli, pokud to praskne, dostanu otravu krve. Ten útvar rostl. V lednu jsem šla na operaci. Nejlepší bylo, že ten útvar byl už hmatatelný. Sáhli jste mi na břicho a už jste to cítili - na dotyk. V před operačních vyšeteních jsem byla opravdu všude. Všude si mě brali na ultrazvuk a dívali se na to, že to ještě vůbec neviděli. Přicházeli i doktoři a docenti například z očního, ortopedie apod. Já byla na chirurgii. Každý si na to břicho musel sáhnout, prohmatat. Nejvíc mi to rozbouřeli a zase to strašně bolelo...

10.1.2008 byl opravdu perný den. Bylo tam mnoho malých dětí a šly tam naříklad  s kýlou. Běžné operace. Já, protože jsem tam byla z těch dětí nejstarší, jsem šla jako poslední. Celá vystresovaná. O tři patra níž ležela sestřička mé spolužačky Říkala jsem si, že jestlito bude O.K., tak že se za ní půjdu podívat. Ale 3 hodiny před operací mi volá kamarádka a oznamuje mi, že ta malá Míša zemřela. Prý měla cystu na mozku...

Strašně jsem to obrečela. Znala jsem jí, byla to skvělá, usměvavá holka plná energie a nadšením. Byla jen o dva roky mladší. Zemřela holka z páté třídy.... Neskutečné. Nemohla jsem tomu uvěřit. Hodně velká rána.....

Zdravotní sestřička mi musela dát ty prášky na spaní dva + ještě nějaké něco, co sem musela vypít. Během 30 minut přišly setřičky, a že jsem na řadě. Položili mě na léhátko a jeli se mnou tou velkou, dlouhou, táhlou chodbou... Vjeli jsme do takový obrovských dveří, a tam byl ještě větší operační sál. Nechápala jsem, proč je tam takový strašně moc zelených človíčků. Všichni měli už operační oblečení. Dávali mi takovou čepičku na hlavu,do pusy nějakou hadici na příjem kyslíku a.... - víc už nevím... probudila jsem se až na JIP. Nemohla jsem ani otevřít oči - byl oto tak strašně těžký... měla jsem sucho v krku, nemohla jsem mluvit, ale napít jsem se nesměla...viděla jsem jen obrysy postav - rodičů. Nevěděla jsem nic, o ničem. Druhý den jsem se probudila s ukrutnými bolestmi. nemohla jsem se ani pomohnout. Na JIPce jsem strávila týden, společně ještě s jednou slečnou, která, jak jsem pak zjistila, na to byla mnohem hůř. Po příjezdu domů, jsem si s ní psala....s Bárou. Bylo mi jí opravdu líto. Píšu si s ní do teĎ..

Tohle byl můj nález.... moje cysta, docela i přísná omezení v jídle, moje osmi centimetrová jizva a hlavně to, že i když se nám zdá, jak jsme na tom špatně... tak bychom si měli uvědomit i další okolnosti...mě zůstala jizva, ale rodině Míšy jen vzpomínky a Báře celoživotní léčení...

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%