Jenom jít dál

Mnozí z nás, malých - velkých deváťáků cítíme nervozitu, stejně, jako tisíce před námi. Hrozná představa toho počtu, co? I když možná ani ne.
Ten čas neúprosně plyne a my cítíme nervozitu, protože čekáme na velký „přehup“ ze školy na školu. Podáváme si s pečlivostí ty naše tři přihlášky, musíme se zamyslet sami nad sebou, na co máme, na co ne. Neudělal jsem chybu, když jsem si dal přihlášku támhle na lyceum? Nemám na víc? A nebo naopak... Co když si moc věřím a nikam mě nevezmou? Tahle otázka nám všem nahání husí kůži. Co když to totálně zkazím, co když se tam nedostanu?
První "zkouškou dospělosti" je vyplnění přihlášek, aneb ať žije byrokracie! Některé kolonky se vyplňují úplně jinak, nežli je to v tom roztomilém červeném formuláři napsáno, ještě k tomu to všechno musí být ve správném pořadí a bez jediného škrtu! Abych byla upřímná, každou přihlášku jsem vyplňovala alespoň nadvakrát, protože tu jsem nejdřív napsala název oboru a potom kód a ne naopak, jak je to správně, tu jsem se přepsala se známkou. Ale mám ze sebe dobrý pocit. Paní učitelka, které jsem musela na skartaci dávat zkaženou již potvrzenou přihlášku, kterou jsem stihla už vyhodit do koše jej ze mě asi neměla, ale upřímně - taky bych se vyděsila a byla bych na toho žáka hodně nepříjemná. Rozhodně více, než byla ona na mne. A proč sebe mám dobrý pocit? Protože alespoň vím, že i když sekretářství a úřadování nebude nikdy mojí parketou, nebyla jsem tak líná a nesamostatná, abych to strčila s úsměvem a prosbou rodičům.
Dalším aspektem jsou budoucí přijímačky. Někteří z nás budou mít to štěstí je neabsolvovat, já budu mít rovnou dvoje, ale jediná tedy taky nejsem. Jedny jsou jenom tak nějak na zkoušku, zda to dám, druhé myslím smrtelně vážně a doopravdy se na to učím a to nejenom se spolužáky, kteří pilně chodí na ranní doučování s matematiky a češtiny. Jé, jak moc bych se chtěla nazývat studentkou slánského gymnázia! Ale číslíčko třicet, jenom třicet přijímaných žáků mi straší na věži podobně jako většině z těch, kteří tam chtějí jít. Zatím ovšem neblázním, ani nemám noční můry o nepřijetí. Ale třeba to přijde. Flegmatismus není věčný.

Tam, kde jsme strávili tolik let už nás nechtějí a i kdyby chtěli, tak školu musíme vyměnit za jinou, neznámou. Trošku tvrdý fakt pro většinu absolventů ZŠ. Devět let, místo, kde jsme se naučili psát, číst, počítat, skládat chemické vzorce a spoustu dalších věcí… A musíme to všechno opustit a s tím i velký kus našeho dětství. Říkejte si co chcete, ale bude se mi stýskat. A to skoro přebíjí moje pocity těšení se na neznámé. Za chvíli to bude jenom sbohem a šáteček.
Trošku mě děsí, že už mi zbývá pouhý necelý půlrok v té panelové budově 3. ZŠ, kde jsme toho tolik zažila a poznala. Ale ačkoliv se sebezapřením, stejně se ale brzy budu muset obrátit zády, pohodit hlavou a jednoduše a děsivě jít dál. Jen dál…

Dnes má svátek Alexandra

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021