Alík

Jak se Alík ztratil a zase našel

     Byl jednou jeden krásný podzimní den. Sousedé odjeli na dovolenou a svěřili nám svého psa Alíka na hlídání. S Alíkem jsme velcí kamarádi. Přestože u nás nebyl poprvé, tentokráte velice brzy posmutněl.   

     Rozhodli jsme se proto, vyjet si do lesa na procházku, protože tu Alík miluje. Shodou okolností asi před týdnem vydatně pršelo a zároveň bylo velice teplo, ideální počasí, aby začaly růst houby. Rodiče se rozhodli, že si vezmou s sebou do lesa košíky na houby. Když jsme přijeli do lesa, dal jsem Alíka na vodítko, vzal košík a společně jsme vyrazili vstříc nevšedním houbařským zážitkům. Po několika minutách jsem našel první úlovek, velikého hřiba. Vyndal jsem nůž, potom jsem opatrně vydoloval hřiba ze země a začal ho čistit. Měl jsem tak obrovskou radost, že vodítko jsem moc pevně nedržel a toho Alík využil. Silou s sebou trhl, povalil mě na zem a začal utíkat. Okamžitě jsem se rozběhl za ním, košík jsem nechal ležet. Volal jsem za ním: „Alíku stůj, vrať se!“, ale Alík dělal, že neslyší, a pelášil dál pryč od nás. Rozběhl jsem se za ním, ale po chvíli pronásledování mi došel dech, a Alík se mi ztrácel v dáli a s ním i rodiče. V tom zmatku jsem na rodiče moc nemyslel, jelikož jsem se bál, že se Alík už nevrátí a hlavně, co tomu řeknou sousedi, až se vrátí, a svého milovaného Alíka už neuvidí.

     Zastavil jsem se, rozhlížel se po okolí, kde to vlastně jsem, a nepřestával jsem volat: „Alíku, Alíku, vrať se!!“. V tom jsem zaslechl šramot a viděl jsem hýbající se trávu přede mnou. Zmocnil se mi pocit radosti, že jsem svého čtyřnohého kamaráda konečně našel. Rozběhl jsem se ke křoví, ale úsměv mi okamžitě klesl. Z křoví se na mě vyřítil mladý divočák. Vzal jsem nohy na ramena a pelášil jsem co mi nohy stačili směrem, odkud jsem přišel. Když jsem již divočáka za sebou neslyšel, zastavil jsem se a  otočil. Nikdo nikde nebyl, přesto to místo mi bylo nějak povědomé, něco mi připomínalo. Vydal jsem se po svých stopách a najednou jsem objevil svůj košíček i s hřibem, a po chvíli i rodiče, kteří mě už sháněli. Rozběhl jsem se k nim a s úžasem jsem zůstal stát. Měli plné košíky, ale hlavně vedle tatínka radostně poskakoval a poštěkával Alík. V tu chvíli jsem byl štěstím bez sebe.

Začal jsem rodičům vyprávět, co jsem zažil, ale ze začátku mi moc nechtěli věřit, protože něco podobného jsem popisoval ve své slohové práci, akorát s tím rozdílem, že jsem to tentokráte skutečně prožil. Všichni jsme se společně vraceli k autu. Já jsem ještě našel nějaké houby, takže jsem měl radost, že nemám prázdný košík.

     Po několika dnech se sousedi vrátili domů. Vrátil jsem Alíka, ale o příhodě v lese se šťastným koncem jsem raději pomlčel.

                                        

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024