Motýlí slzy

Právě jsem dostavěla svoje největší pískové dílo – velký hrad i s vodním příkopem. Jenom ještě vymyslet, jak do příkopu dostat vodu, aby byl opravdu vodní. Alenka, klečící vedle mě, pracujíc na svém vlastním výtvoru se na mě pohrdlivě podívala a samolibě poznamenala: „Stejně se ti to brzo rozpadne.“ Vyplázla jsem na ní jazyk. Potom se ke mně znovu otočila zády, přistavěla svému zámku další věžičku a pokračovala: „Já jednou budu mít takovýhle zámek, opravdový. Budu v něm žít jako princezna, každý mě bude obdivovat, jak jsem krásná a chytrá. A až budu docela veliká, vezmu si za muže statečného prince. Co budeš dělat ty, až se ti rozpadne tvoje písková tvrz?“ znovu po mě hodila tím svým pohledem a dál si patlala hroudy vlhkého písku. Rychle jsem našla přiměřenou odpověď: „Já nechci být princezna, nebavilo by mě to.“ Ája znovu otočila hlavu mým směrem. Vypadala jako by jí ulétly včely. Zírala na mě s otevřenými ústy a čekala, co jí k tomu ještě povím. Samozřejmě, tak poslouchej: „Já bych chtěla být motýlkem. Létala bych světem na svých duhových křídlech kam bych jen chtěla. Prolétala bych ty nejkrásnější louky a zahrady a viděla bych ty nejbarevnější květy celého světa. Pokaždé, když by mě někdo viděl, říkal by si: „Co to tam letí za krásného motýlka?“ A já bych na něj jenom zamávala a letěla zase dál.“ Pokud Alence předtím zbyly ještě nějaké argumenty, teď už rozhodně žádné neměla. Stále na mě tak divně zírala, až se mi zdálo, že se vůbec nehýbe. Uplynula dlouhá doba a Alenka se stále nepohnula. Dokonce ani ptáci ve větvích stromů nezazpívali. A co teprve listí, které doteď šumělo, jako obaly od bonbonů? Zničehonic kolem mě zavládlo naprosté ticho. Až konečně jsem zaslechla nepatrný zvuk kdesi nad mojí hlavou. Znělo to jako zvonění tisíců zvonečků. Bylo to tak krásné, že bych to byla mohla poslouchat až do skonání světa. Vytočila jsem hlavu nahoru ke slunci, abych viděla, co se to děje a spatřila jsem to nejpůvabnější stvoření, jaké bych si kdy mohla představit. Nad mojí hlavou v kruzích poletovala malinká víla, velká sotva jako moje dlaň se třpytivými křidélky a březovým proutkem v ruce. Snesla se kousek níž, takže jsem zase mohla dát hlavu do přirozenější polohy a zůstala poletovat ve výši mých očí. Zvonění se ztišilo a víla na mne promluvila medovým hláskem: „Já ti tvé přání mohu splnit, chceš?“ Chvíli jsem zůstala zírat úplně stejně jako Alenka, než se mi konečně podařilo vypravit ze sebe horlivé „ano, ano!“ Víla se pousmála, mávla svým proutkem a já jsem najednou měla nádherná duhová křidélka, sosáček a dlouhá černá tykadélka. Už jsem ani nebyla na pískovišti. Kolem sebe jsem cítila pronikavou vůni těch nejkrásnějších květů, které se rozkládaly do nedohledna a ještě dál. Přede mnou se mezi vší tou vůní a barvou tyčil velice starý strom. Vypadal, jako by ho někdo popadl za korunu a zkroutil jako ta slavná červenobílá vánoční cukrátka. Lětěla jsem k němu blíž a uvědomila jsem si, že se celý strom pomalu otáčí. Když jsem k němu potom byla ještě blíž, uviděla jsem i desítky, možná i stovky víl stejných, jako byla ta, která mně změnila v motýlka. Všechny vypadaly šťastně, hrály si, povídaly a smály se, až se mi zastesklo, že také nemůžu být doma, se svými kamarády. Ne, už mne nebavilo být krásným motýlkem v té nejkrásnější zahradě. Chtěla jsem být zase ta normální holčička. Nedokázala jsem zadržet slzy. Pomalu mi po černém tělíčku stékaly mokré slzy velké jako hrách. Jakmile ale první slzy dopadla na zelenou zem, ten vysněný svět zmizel a já byla zase doma. Klečela jsem na písku, jehož zrníčka se mi zařezávala do kolen a vedle mě stále seděla moje kamarádka Alenka. Občas se neshodneme, ale bez ní a bez všech mých kamarádů by mi bylo hrozně smutno.

Dnes má svátek Jaroslav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024