Letní dobrodružštví

Zvonek odzvonil konec hodiny. Se známkami jsem spokojena a proto se vydávám s úsměvem domů.,,Zde mé známky!" hrdě ohlašuji rodičům. ,,Vyznamenání?Tak to vypadá, že na ten koňský tábor pojedeš!" říká mi máma. Jsem ráda, celý rok jsem musela dřít na tom, abych nedostala špatnou známku. Vždyť tábor je jediná možnost jak se setkat s Klarisou a Terkou. Musím okamžitě na počítač a zavolat tou báječnou, bezplatnou věcí holkám. ,, Holky, mám pro vás zprávu...."říkám smutně. ,,Jakou?" polekají se holky mého tónu.,,Jedeme na tábor!" Vykřiknu a můj hlas se rozlehne po celám baráku. Všichni se radujeme. Poprvé v životě se uvidíme.

Jak plynul týden, začínala jsem být více a více nervóznější. ,,Co když se naše kamarádství rozpadne, co když se jim nebudu líbit? Těším se na naši první reálnou schůzi. Nemám se čeho bát, vždyť jsme pevný klub." Uklidňuji se..

Nastal den "D" a já už čekala před Gabči domem. Konečně vyšla a my vyrazily na autobus. To bude dlouhá cesta. Konečně vidím náš cíl. Seberu své věci a táhnu Gábi za sebou, aby si pospíšila. Rozhlížím se na všechny strany a srdce mi bije jako kdyby běhalo dostih. Krajina je nádherná. Stojí tu chatky, které jsou rozmístěné do kruhu, ve prostřed jsou stejným způsobem uspořádány lavice a u nich nejspíše “ohniště “. Zdá se, že za chatkami vede cesta a na konci je obrovské stavení, nejspíše stáje. Na druhé straně je další budova. To bude asi hotel. Nemohu se vynadívat, ale přeci jen mě něco,co si známého vytrhne z myšlení. 

,,Káťo?,Gábi?" otočím se a vidím je v celé své kráse. Do očí se mi derou slzy. ,,Ááá!" Nevydržím to, upustím zavazadla, rozeběhnu se a přímo po nich skočím, pevně je obejmu.Je to neuvěřitelné, že je vidím. Už bylo na čase si vybalit. Celou dobu jsme si povídaly a smály se. ,,Tak holky měly bychom jít ať už konečně vidíme koně!“ Neodpustila jsem si nedočkavou poznámku. ,,Vzhůru za dobrodružstvím!“ Pokřikly jsme a vydaly se ke stájím. Vedoucí nám ukazovala koně a říkala, že pokud se všichni dohodneme může mít každý svého koně na celý pobyt. My jsme to odsouhlasili všichni, pravděpodobně nikdo nechtěl jezdit pokaždé na jiném koni, ale chtěl si udělat dobrý vztah s jedním. Já,Gábi, Klarisa a Terka jsme chodily opatrně po stáji a prohlížely si koně. Ostatní tam pobíhali, pořvávali a zabírali si koně. Tábor byl tenhle týden  plný takže už zbyli jen čtyři. Mě do oka padla ryzka Sandra, Gabče hnědka Amálka, Klárce ryzka Princezna a Terce plavák Nota. Bylo rozhodnuto. Ten den jsme nejezdili, spíše se všichni se vším seznamovali. Noc se neúprosně blížila. Byly jsme spolu na pokoji a tak nám bylo jedno co se kolem děje, hlavně když jsme byly u sebe. Byly jsme dost unavené a tak jsme zhasly a zalehly do postele. ,,Dobrou a krásné sny!“ To byla moje poslední věta, kterou jsem vyslovila než jsem zavřela oči a spala. Ještě jsem stačila vnímat, že všechny mi odpověděly a nejspíše se také podrobily spánku.

,,Budíček!“ Poskakovala Klarisa a dychtivě všechny probouzela. ,,Vždyť je půl šesté, budíček je až za hodinu!“ Řekla rozespale Terka. ,, To ano, ale můžeme být u koní první ne?“ Gábi podpořila Klárku. ,,Tak jdeme!“ Vstala jsem a oblékla se. ,,Ach, jak já miluji vůni koní a čerstvého sena.“ Povzdechla jsem. ,,Hej, viděly jste ty pastviny? Ty koně se teda mají“ nadšeně oznámila Terka. „A  my se budeme mít na jízdárně“ Usmála se Gábi.Konečně nastal čas kdy jsme si všichni mohli vyzkoušet  naše svěřence pod sedlem. Řádně jsem vyhřebelcovala Sandru. Pěkně se na mě šklebila, ale já si z toho nic nedělala. Vzala jsem její uzdu a sedlo. Trochu jsem zaváhala. ,,Co to je? To snad není ani pravda!“ Zabědovala jsem.

,,Co se děje?“ přiběhla ke mně Klarisa. ,, Podívej se na to, ta uzdečka je zamotaná.“ Smutně se na to podívám. ,, Jo to se občas stává.“ Odpověděla na to Terka, která už se na mě taky dívala. ,, Jenže ta uzdečka ještě ráno zamotaná nebyla, kontrolovala jsem to!“ Zamračila jsem se. ,, Asi náhoda, je to divný.“ Uklidnila mě Gábi. Po chvilce jsem to měla rozmotané a mohla jsem uzdit. Se Sandrou nebyl žádný problém. Už jsme všichni připraveni a můžeme na jízdárnu. ,,Nasedat!“Zavelel trenér. ,,Krokem vpřed!“ Jízdárna byla poměrně velká a tak jsme měli velké rozestupy. Byl to nádherný pocit. Sandra neměla obyčejný chod. Bylo to jiné,houpavé a strašně pohodlné. ,,Klus!“ Jemným stiskem holení se Sandra dala do klusu. ,,Krok!“ Mírně jsem zatáhla otěže, Sandra byla jako beránek. Poslouchala mě na každou pobídku.,, Ti z vás, kteří ještě nikdy necválali běžte do kruhovky. Vy ostatní tu zůstaňte, trochu vás prověříme.“ My jsme se okamžitě na sebe usmály. ,,Tak jdeme na to, chyťte  si otěže a pobídka do klusu. Tři,dva, jedna a cval!“ Tentokrát byla pobídka silnější než před tím. Už se vznáším a přeji si, aby to nikdy neskončilo. Cítím jak písek odlétává od kopyt.Všichni máme na tváři zářivý úsměv. Konec hodiny, krokování a odsedlávání. ,, Výjimečně jste jezdili dříve než kydali, ale od zítra to bude naopak. Tak se pusťte do kydání!“ Říká trenér. S holkami jsem se domluvila, že budeme kydat společně. Boxy jsou velké a tak je tam místa dost i pro čtyry. ,, Asi moc čtu ty knihy “Dívky v sedlech“ , ale nemám vás u sebe pořád.“ Vzpomněla jsem si na jednu momentku z té knihy. Vzala jsem slámu a hodila ji po ostatních. Okamžitě se spustila “slámová bitka“. Po dlouhé době bylo konečně vykydáno. ,, Ale užily jsme si to první společné kydání ne?“ Vyhrkla jsem ze sebe jen s těží, protože jsem se pořád smála. ,,To si trefila!“ Odpověděla Terka. Pořád jsme si měly co povídat a tak byl zase večer.

  Třetí den nezačal jinak než, že jsme šly ke koním dříve než ostatní. S povolením vedoucího jsme koně nakrmily. Šly se nasnídat. Po snídani byl pro nás připraven program lonžování. Připravili si pro nás různé úkoly s lonží a my je museli plnit. Bylo to zábavné. Po vyhodnocení bodů jsme se dozvěděli vítěze a tím byla Terka. My jsme tleskaly jak se dalo a i ostatní nezůstali pozadu.                                                                                                                   ,, Gratulujeme ti Terí!“                                                                                                                                                    ,, Děkuji holky!“ Znovu jsme se objaly. Po obědě nás čekala vyjížďka. Velice jsem se těšila na poklidnou vyjížďku, ale to jsem nevěděla co nás čeká. Koně jsme vyhřebelcovali a nasedlali. Vyjeli jsme po cestě a kolem bylo spoustu stromů. Cosi šustlo v keři, Veroniky Rocky zařehtal a dal se do rychlého cvalu neznámo kam. Já a holky jsme byly vyděšené, ale i přesto jsme na sebe mrkly.Pobídly jsme koně a cvalem jely za Veronikou. Trenérka na nás křičela ať se vrátíme, ale tady šlo “o život“.Najednou jsem začala pociťovat divný pohyb. Sandra je soutěživý kůň, a proto začala zrychlovat.Rychlostí blesku jsem začala dohánět Rockyho s vyděšenou Veronikou. Měla jsem co dělat, abych se vůbec udržela, ale zvedla jsem ruku od otěží a chytla ty Rockyho. Holky už byly u mne a pomohly mi. ,,Děkuju!“ Poděkovala mi ještě stále rozklepaná Veronika. Vrátily jsme se zpátky do tábora, kde na nás už čekaly. ,,Tak teď nevím jestli vás mám vyhodit za neuposlechnutí rozkazu a dočasnou krádež koní nebo jestli vám mám dát diplom za odvahu a pomoc, kterou jste poskytly Veronice!“ S rozčílením , ale i úsměvem na tváři nám trenérka toto řekla. ,,No, my by jsme braly ten diplom.“ Usmály jsme se. Dobře nevyhodím vás! Kristýna se tvářila naštvaně. Přišla mi divná už od začátku a teď se chová opravdu neobvykle.O pár minut později jsem ji viděla u Unikátova boxu. Něco držela v ruce a hrála si s tím. Pokud jsem na tu dálku dobře viděla byl na tom nápis “I love you!“  

Čtvrtý den se nedělo nic neobvyklého. Snad jen, že byly závody v drezuře a ty vyhrála Gábi. Nebyla jsem zklamána, ale šťastná,moc jsem jí to přála.

  Zato pátý den se dělo něco neuvěřitelného.Normální den kdy jsme se starali o koně, jezdili, kydali, povídali si. Ovšem když se na obloze objevily první červánky stalo se něco co nikdo nečekal. ,, Cítíte to?“ Rozbušelo se mi srdce. ,,Co?“ Ptá se udiveně Gábi. ,,Já nevím ,ale nemám dobrý pocit.“ Znělo to ode mne dost zoufale. Vyběhla jsem ven z velké stáje, holky mne následovaly. Ze střechy malé stáje se objevoval první hustý pruh dýmu. ,, Pane Bože, hoří!“ Vyjekla jsem. Rozeběhla jsem se pro pomoc a teprve teď jsem pocítila co je to panika. Zavolali se hasiči a všichni dělali co mohli. ,, Sandra!“ Vydám ze sebe bezmocně a holky se přidají. „Koně!“ Zase my čtyry neuposlechneme rozkaz a běžíme ohni do náruče. Skoro bez dechu otevřeme všechny boxy a koně vylítnou ven div se nepošlapou. Ale naši svěřenci tu stále jsou a stojí před námi. Stáj je velká, ale stejně kouř pohltil každý kout. Opodál spadne trám, zatarasil jediný možný východ. ,, Co budeme dělat?“ Vydechnu z posledních sil.,, Už vím.“ Vyrvala jsem jeden žlab z vodou a vylila to na trám. Naskočila na Sandru a dala jsem povel holkám ať udělají to samé. Sandra cítila co chci udělat a tak jen zařehtala a vyrazila dlouhým cvalem. Ostatní ji následovali, nejspíše jim to pověděla. Udělala jeden dlouhý skok a byla venku z té hořící budovy. I ostatní to zvládli. Konečně byl další den a oheň byl úspěšně zdolán. Ještě štěstí, že tu mají stáje dvě. ,, Koně to přežili a to jen díky vám holky“ Podala nám ruku vedoucí. Na chvíli jsem opustila holky a šla se podívat na tu spoušť, kterou zanechal oheň. Dosud nebylo známo jak je možné, že vznikl a já potřebovala přemýšlet. Procházím se jen po bezpečných místech. Když v tom uvidím něco zajímavého. Na zemi ohořelý zapalovač. Vypadá to, že původně růžový zapalovač s nápisem “I love you“ zavinil tuto pohromu.,, Vždyť tenhle zapalovač měla u sebe Kristýna!“  Ptám se sama sebe. „To musí vidět holky!“ Tak jdu za holkami a vše jim povím.  ,,To si děláš legraci?“ Nemohou mi uvěřit. ,,Je to tak a všimla jsem si, že včera nebyla na večeři, ale bylo mi to jedno, nestarala jsem se o to. Potom přeci ten požár začal! Holky musím jít za vedoucí!“ Všechno dobře dopadlo. Kristýna se po dlouhém vyšetřování přiznala, ale nejen k požáru. To ona zamotala moji uzdu, to ona nechala vyplašit Rockyho. Za vším nepříjemným stála ona. Vedoucí ji  nechala vyhodit. My už jsme si jen užívaly poslední dny. Noční bobřík odvahy také nedopadl špatně. Poslední den nás čekal závod, který zahrnoval zručnost a parkur. Byl to rozlučkový závod. Všichni jsme si vedli velice dobře. Dokonce došlo “k neuvěřitelnému“. ,, Nevím jak to mám říct, ale mám pro vás něco zajímavého. Tentokrát nepotěším jednoho, ale dva. Máme tady remízu!“ Všichni se díváme nevěřícně. ,,Na prvním místě se umístila Kateřina a Klára.“ Smějeme  se od ucha k uchu a dáváme si znamení. ,,Gratuluji“. Předala nám ceny a pohár. Lepší konec jsem si nemohla přát. Poslední jízdu na milované Sandře jsem si užila a dala do ni všechno. Jak je vidět Klárka také nešetřila na svém umění. 

Přišel čas loučení a já byla opravdu zklamána, že už je konec.,, Každá jsme si něco odnesla. Terka má medaili za lonžování, Gábi za drezuru a my za konečný závod. Také jsme tu prožily  spoustu dobrodružství. Požár, chytání splašeného koně, slámovou bitku a další. Takže si odvezeme vzpomínky. Děkuji vám holky, bylo to super.“ Dokončím svou řeč a rozpláču se. I ony začnou plakat. Tak se všechny obejmeme a řádně rozloučíme. Se slzami v očích ještě řeknu pár vět. ,, Za rok se tu setkáme znovu a prožijeme další chvíle. Sbohem na skypu. Mám vás ráda!“ Odpoví mi stejným způsobem. Každá se teď vracíme domů a vzpomínáme na sebe v dobrém se srdcem plným vzpomínek. 

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%