S růžemi v náručí

Oděná do černých, lekslých šatů, s rozevlátymi, kaštově hnědými vlasy a pomněkově modrýma očima, těkající po krásně nespravedlivém světě. Hrdě kráčíc davem neohlížejíc se napravo ani nalevo. Po boku bez ustání doprovází ji dva malí andílci. Chlapec a dívka, oblečeni do bílých rouch a jako svatí ochraňují tuto záhadnou dívku, která den co den bloudí po okolí.
Na její tváří se nikdy neobjevil úsměv, ani slza... Jen občas vezme své dva ochránce za ruku, když se v deštivých dnech třesou zimou. Co na ní ale učaruje nejvíce je plná náruč růží, červených jako krev a rozkvetlých jako právě vzešlý život. Růže, které nikdy nevadnou... A ona to ví, možná proto je nerozdává na potkání...
Zamilovaný pár jen lehce přelétne očima a gestem ruky naznačí svému doprovodu, že těmto její růže nepatří... Láska totiž brzo pomine a růže by zahynula... Stejně jako život skončí... Nic není věčné... Jen na málokoho si lidstvo vzpomene...
Ani ona za pár let nebude známá... Na nenápadnou dívku v černých šatech se zapomene jako na poslední povídku našich babiček... Jen smrt... Ta je věčná... Lidé se budou rodit a umírat... Nakonec zbyde jne pár lidí starající se o jejich památníky... Poslední svědky jasného nebe a zářivého slunce... Chladné zimy a teplého léta... Její nikdy nevadnoucí růže patří jim... Těm, kteří už nic vidět nemohou... Těm, které hřeje jen její z lásky darovaná květina... Nikdy nevadnoucí a stále vonící jako ten nejkrásnější sad...
Takhle to jde den za dnem... Nikdo neví odkud je, ani kde se vzala... Jen tady je... Ona a ti dva andílci... Našlapují tiše a lehce, možná se vznášejí jako její mlčenlivá slova na větru...

Dnes má svátek Jiří

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024