Proč je míč kulatý

V malé vesničce poblíž lesa bydlela malá holčička jménem Leontýna. Žila v obyčejném domku s babičkou a dědou. Když jí byly necelé 2roky umřeli jí rodiče při automobilové havárii. Od té doby je maličká Leontýnka jiná než ostatní děti… Vždy se o vše zajímala, ale v poslední době i o takové věci, které by normální dítě jen tak nenapadlo…
Píše se rok 1984 přesněji 2.9 a holčička se chystá na svojí první cestu do školky. Už cestou je na ní poznat, že se jí do té barevné budovy s hromadou zábavy nechce. Ale už je pozdě, právě dorazily. Poslední zamávání babičky Leontýnce a sbohem.
Maličká vstoupí přes prah školky a už se k ní hrne plno dětí, které by se s ní rády seznámili. Ale Lea uteče do nejbližšího kouta a straní se kontaktu s ostatními. Učitelky se jí snaží nalákat na všemožné akce, ale nic nepomáhá. Až po dlouhé době malá sama vyjde aby se najedla oběda. Jen jeden krok a všichni zbystří pozornost jen na Leontýnku. Už to pro ně nebyla ta nová holčička s černými vlasy a bílou pletí, byla pro ně něco víc, něco tmavého, něco zlého! Malá Lea jen prošla okolo všech a sedla si k nejvzdálenějšímu stolu v místnosti. Po obědě měl být menší odpočinek, všichni usnuli, jen Leontýnka seděla na tvrdé postýlce a zpívala si potichu smutnou písničku. Jedna z vyučujících, jmenovala se Claudie, k ní přišla a snažila se, aby byla holčičce oporou a kamarádkou. Sedla si na postel vedle ní a povídala: „Ahoj Leo, pročpak nespinkáš a proč se s nikým nebavíš a nehraješ jako ostatní děti?!“ Maličká na to: „Paní, já nejsem jako ostatní!“ Claudie: „Leo já ti rozumím, ale jiná opravdu nejseš.“ Lea: „Nikdo mi nerozuměl, nerozumí, a nikdy rozumět nebude. Tak ani vy!“ Holčička po této větě utekla ke stolu. Claudie se ale nevzdávala, přisedla si k Lee, podala jí papír a tužku a říká: „Nemusíš se mnou mluvit, jen mi nakresli něco z tvého života.“ Leontýnka bez rozmyšlení nakreslí na papír čtverec. Claudie nechápe a tak se zaptá: „To je pěkné, ale co to je?“ Leontýna: „To je míč paní, vidíte nikdo mi nerozumí.“ Claudie: „Míč? Ale nemá být náhodou kulatý?“ Lea: „V mém světě NE!“ (najednou někdo zaklepe na dveře) „Dobrý den, tak já si jdu pro Leontýnku…“ Říká babička. Claudie:„Dobrý den, Lea je tady, ale nejdřív si s vámi musím popovídat!“ Obě dvě odejdou do vedlejší místnosti a sednou si ke stolu. Paní Haligerová (babička): „Tak copak jste potřebovala? Stalo se malé něco?“ Claudie: „Kdepak všechno v pořádku, akorát Lea je jiná. Nechtěla jsem to před ní říkat, ale opravdu je jinačí….“ Paní Haligerová: „Jak jiná? Od dvou let si žije svým životem… no víte vyprávěla jsem vám tu příhodu.“ Claudie: Ano vím, dala jsem jí papír at´ mi něco nakreslí ze svého života. Nakreslila čtverec a tvrdila, že je to míč. Tohle nechápu!“ Paní Haligerová: Tohle už hodněkrát doma nakreslila, ptala jsem se jí na to, řekla mi jenom, že kulatý míč je normální, ale hranatý ne! Stejně jako ona. Claudie: „Ano to je pravda. No pro dnešek vás nebudu zdržovat. Tak nashledanou zítra.“ Paní Haligenová: Nashledanou..
Ještě před odchodem šla říct Claudie Leontýnce: Leo míč nemůže být hranatý, protože by se nekutálel stejně jako ty.. nesmíš stát na místě, musíš jít dál.. získávat přátele, zážitky a ničeho se nestranit! Protože každý je nějaký! Ale existuje tolik lidí, kteří tě mají rádi a  budou mít. To je vše co jsem ti chtěla říct! Tak ahoj zítra.  Lea: Děkuji Claudie, Nashledanou.
Rok šel za rokem….a Leontýna rostla a rostla. A pan a paní Heligenovi už nebyli mezi námi. Lea už nebyla taková jako ve školce. Změnila se, vzala si hodně s Clauřiných slov. Získala hromadu kamarádů a hlavně dokončila vysokou školu, byl to její velký sen. V den kdy se rozdávaly školní diplomy, o ukončení vysoké školy, přišla se na ní podívat Claudie. „Ano, ta paní ze školky!“ Už nebyla tak mladá jako dřív, a tak z mladé vyučující se stala starší paní v důchodu. V momentu kdy si Leontýna šla pro diplom, spatřila Claudii. V tu ránu jí naskočil ještě radostnější usměv na tváři a připravovaný proslov se zcela změnil. Lea vystoupila na stupínek a s velkou nervozitou řekla: „Ehm, Děkuji, děkuji všem. Ale hlavně jedné paní, která mě hodně naučila avšak jenom jednou větou. Už vím, že míč nemůže být hranatý (s úsměvem řekla) protože jinak by život nešel dál… naše plány, přání. Prostě NIC! Kdyby nebyl míč kulatý, tak tu ted nestojím. A za to ti moc děkuji, Claudie! Všichni přítomní se slzami v očích hlasitě zatleskali. Ani Claudie se neubránila slzám.
Po předávání se Lea ještě šla setkat osobně s Claudií, měly si dlouho o čem povídat. Potom se obě rozešly domů..

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024