Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 20. listopadu 2017 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Bolestivé peklo

   „Ach jo, už zase do školy. “ Pomyslím si a bezmyšlenkovitě kráčím ošlapanou cestou, kterou znám zpaměti. Pozdravím na půl pusy učitelky, uklízečku, kolem které se mihnu a zamířím rovnou do šaten 9.B. „Sakra, kde mám zase ty pantofle!“ koukám všude, ale nemůžu je najít. Za chvíli sice zvoní, ale mě to nechává úplně klidným, vůbec mi nevadí, že uvidím o pár minut míň své spolužáky a možná si i domů ponesu  kouli. „Támhle jsou! No jo, ale jak se k ním dostat.“ Jsou ve vedlejší šatně, někdo mi je tam hodil. Někdo? Já přece vím kdo!!! Kdy už mi jen konečně dají pokoj.

     „Á, zase Macháček! Tebe doma nenaučili hodiny? Dej mi žákovskou a posaď se!“ Megera jedna, co bych od ní čekal. Je mi tak nepříjemně, když zasedám do své poslední lavice, kde se sice můžu sám rozvalovat i přes sousedovo místo, ale radši bych tady měl kamaráda. Celou hodinu chemie jen tak sedím a myšlenky mám kdesi úplně jinde, jen ne u alkaloidů. Nikdy mě chemie nebavila, mnohem radši mám cizí jazyky a obecně spíš jsem na humanistické předměty. „Nějaké dotazy? Ne? Výborně, tedy připravte se na středu, budeme psát.“ Vykřikne naše chemička do šumu a já konečně zpozorním. Budu se na to doma muset podívat. Akorát zazvoní a polovina třídy se vyřítí ven, jak kdyby bylo požární cvičení. „Tak co Smolíčku, kdepak máš botičky?“ zasměje se smečka mých spolužáku. Otočím se k ním zády a snažím se je ignorovat. „ÁÁÁ, kluci podívejte, Smolíček se s námi nebaví. Smolíček by možná potřeboval rozvázat jazyk, a nebo rovnou shodit ze schodů, hi hi hi.“ „Dejte mi pokoj!“ „A hele Smolíček se umí dokonce i bránit.“ „Kluci, nechte ho, vám to nestačilo minulý rok.“  Naštěstí se mě zastane moje jediná kamarádka Angelika tady v té třídě nafoukanců! „Proč si to necháš líbit?“ Zeptá se mě nežně. „Cože? Copak si to neviděla? Už mi zase schoval pantofle, tentokrát do vedlejší šatny, a teď mi tady zase nadávají!“ „Ještě na mě buď hnusnej, příště se tě taky nemusím všímat vůbec!“  A odešla. Angelika je sice někdy fajn, ale opravdu jenom někdy. Ty frajeři odešli jenom kvůli tomu, jak je krásná. Nedělá to kvůli mě, ale určitě kvůli tomu, že chce být střed pozornosti, to je mi jasný, je stejně nafoukaná, jako každý od nás ze třídy, ale aspoň semnou komunikuje.

     Minulý rok, skoro kluky vyhodili ze školy, protože doma se našim nezdálo, že chodím domů ze školy nějak moc brzy, a navíc s modřinami kam se jen podívali. Jo, kluci mě šikanovali a naštěstí se na to přišlo, jinak bych to asi fakt nepřežil. Byl jsem úplně na dně, ale teď už je mi za pomoci mého internetového kamaráda lépe, samozřejmě taky proto, že mi konečně dali pokoj, i když dneska to tak moc nevypadalo.

     „Musíš pořád koukat na ty kraviny, kde se stále střílí?! Nechtěl by ses jít radši učit.“ Křičí na mě máma z kuchyně. Vypnu televizi a odejdu do svého pokoje bez jediného slova, nechci se s mámou hádat, ví, že tyhle akční filmy  miluji a jsou to jediné, co mě dokáže přivést na jiné myšlenky, ale bohužel to nechápe. S nechutenstvím otevřu sešit z chemie a civím do něj jak zjara. Nemusím se do něj dívat dlouho a už je mi jasné, že nemám nejmenší šanci to pochopit, zkusím zavolat Angelice, jestli by mě to nenaučila: „Ahoj, hele Angeliko, neměla bys dneska čas? Víš, potřeboval bych něco vysvětlit z té chemie, moc to nechápu.“ A Angelika jednoduše nato: „Promiň, ale já dneska ani zítra nemůžu, musím jít na kroužek mažoretek a pak mám sama ještě hodně učení a musím napsat ten referát o Hitlerovi, nezlob se, čau.“ Jo, tak ta mě dobře odbyla. No nic, táta není věčně doma a než bych šel za mamkou (která tomu stejně nebude rozumět), tak radši dostanu nedostatečnou. Zapnu si počítač a přihlásím se na ICQ, snad tam bude Prokop. Samozřejmě se nemýlím, Prokop je tady pořád, ten snad počítač ani nevypíná.…… Píšeme si jako vždycky, když z něj najednou vyleze, že už se mu nechce žít, kvůli nějaké pitomé tanečnici z baru!  „Prosím tě, vykašli se na ni, takových holek ještě najdeš a ještě hezčích!“ Ale nedá si říct. I když je to můj jediný kamarád, tak se s ním musím rozloučit a vypnou počítač, protože kdybych dál poslouchal to jeho chvástání životem, moc by mi to na náladě nepřidalo, snad bych mu dal i za pravdu.

 

     „Ach jo, tak zase do školy.“ Pomyslím si jako každý den a uvědomím si, jak pomalu ty dny utíkají, nemám náladu jít do školy, nemám náladu jít ze školy domů, nemám náladu se učit ani nic jiného! Vlastně jediné, co mě ještě trochu baví, je ta televize.

     Dneska celý den ve škole stál za starou belu! Byl jsem vedle jak ta jedle a ani se nedivím, že mě dneska chemička poslala za dveře. Asi si na mě zasedla, přitom jsem nic nedělal. No, možná to bylo proto, že jsem nic nedělal. Je to divný, ale je mi to nějak jedno. Naštěstí je to už poslední hodina a já pádím domů. Po cestě si vybalím svačinu, jelikož celodenní půst můj žaludek nevydržel, a tak se s chutí zakousnu do chleba se šunkou. „Máme tě! Hele  kluci, pacholíček má dneska chleba se šunkou, nějak jsem dostal hlad. Dej ho sem, snad se podělíš s kamarádem.“ Říká ten tyran a moc kamarádsky se netváří. „Já spěchám a s vámi kamarád nejsem.“ „Tak to se budeme muset asi víc poznat.“ A vyrve mi svačinu z ruky. Šmátnu po ní, ale to už mi podrazí nohy druhý z nich. Spadnou mi brýle a já skoro nic nevidím. „Jéjé, my jsme upadli, he, he, he.“ Jsem rozzuřeností a ponížením bez sebe a křičím na všechny strany: „Ty debile, koukej mi ty brýle najít!“ Bohužel už nestačím nic říct a letím podruhé přímo k zemi, teď už mi tečou i slzy a sotva co si kleknu, dostanu do zad další ránu a teď už se jen modlím, aby to bolestivé peklo přestalo……… „Bacha, někdo sem jde. Zdrháme!“ Ucítím něčí ruce na svých pažích i když mám vztek na všechny lidi, co na světě existují, jsem za ty pomocné paže rád. „Co se ti stalo chlapče?“ podává mi dotyčná osoba sice trochu popraskané, ale stále držící brýle. „Co se sakra všichni staráte!“ odseknu tomu dědovi, seberu si saky paky a utíkám domů. Bolest a tepající otevřené rány na obličeji mě donutí zastavit. Jako že mě asi Bůh nenávidí, když zahlédnu na zastávce Angeliku s nějakým klukem! Jo tak takhle se učí a píše referáty!!! Mám všech už nad hlavu!!! Jdu rychlým krokem domů a začínám přemýšlet o tom, co mi včera Prokop napsal na ICQ. Naštěstí mám na něj i telefonní číslo a tak neváhám napsat: JSEM PRO, JDEME DO TOHO SPOLU, JAK TO CHCEŠ UDĚLAT?! Přijdu domů, hodím tašku na zem, nestačím se ani svléknout a omýt obličej od krve a zapípá mi SMS: PŘEKVAPUJEŠ MĚ, DOBŘE SI TO ROZMYSLI, UŽ TO NEPŮJDE VRÁTIT! JDU DO LESA I S PROVAZEM… Pozvednu hrdě obličej. Hlavou mi prolítávají myšlenky, o čem si to sakra píšeme! Jsme normální? Chceme se proboha zabít! Jak to že to nikdo nevidí! Proč mi nikdo nepomůže?! To přece nemůžu udělat?! Nebo můžu? Ale ano, jistě že můžu. JÁ VÍM, CO DĚLÁM, NAPÍŠU, AŽ BUDU V LESE. Nemůžu najít žádný provaz, nevadí aspoň kabel, ten mě udrží. V lese jsem za pět minut ani jsem si nemyslel, že to dokážu tak rychle. Hodím přes tlustou větev kabel a píšu: SBOHEM KAMARÁDE, ZA CHVÍLI SE KONEČNĚ UVIDÍME, UŽ NÁS NEBUDE DĚLIT 200 KM! Snad doufám, že se něco stane, snad někdo přijde, snad mi aspoň Prokop napíše, ty blázne, co to tady děláš, mazej domů a užívej života. Místo toho mi přijde strohé SBOHEM! To je celé?! To je opravdu celé? On to opravdu chce udělat? Myslí to vážně! On to opravdu myslí vážně. To mi napsal jenom tohle. Prokope, napiš, že budeme žít, prosím, napiš něco!!! Nic? Pořád nic? Už je mrtvý? Už to udělal? Ach bože, ať aspoň někdo přijde, MAMI, TATI! Kde jste, když vás potřebuji! Ale no tak, nech toho, nikdo nepřijde, rozhodl si se sám, už nechci dál trpět. Stoupnu si na stoličku, kterou jsem si přinesl a zavřu uslzené oči, naposled si vzpomínám na Angeliku, jaká je krásná a jaká je to mrcha, jak jsme si s kluky hráli na písku a teď? Teď mě šikanují, jak jsem si psal s Prokopem a smáli jsme se ubohým vtipům, až nám tekli slzy a teď, co je s ním teď? Opravdu nenapíše? Škoda, že jsem ho nikdy nepoznal osobně. Sbohem!……………… „Proboha, halóóóóóóóó! Co to tady vyvádíš?“ Jsem jako zkoprnělý, slzy mi tečou proudem ani nevidím, kdo to na mě volá, je to už sen? To už jsem mrtvý? Najednou spadnu na zem a kabel kolem mého krku se uvolní! „Haló, no tak mluv semnou, kdo jsi? „Jmenuji se Adam, Adam Macháček.“ Pohlédnu mé zachránkyni do obličeje a snad jsem opravdu mrtvý! Taková krásná holka! A ona mě zachránila, nikdy jsem ji neviděl. Je to snad anděl? A… „No doufám, že si jenom hraješ na vojáky!“ a pousměje se, „Já se jmenuji Lenka, jsem tady odsud, ty tady bydlíš taky?“ „Ano, bydlím.“ „To je zvláštní, nikdy jsem tě tady neviděla. Pojď vezmu tě ke mně domů, u nás nikdo není, aspoň mi v klidu můžeš povědět, co se ti stalo tak hrozného, že jsem tě tady tak našla.“ Řekla mi Lenka a já věděl, že už teď jsem zamilovaný, nikdy na tahle její slova nezapomenu. Je to snad náhoda? Je to osud? Nikdy jsem tady nikoho nepotkal v tomhle opuštěném lese a když se rozhodnu spáchat sebevraždu, tak zrovna jede kolem na kole tahle krásna slečna, Lenka. Nemůžu se dočkat, až mě posadí k sobě na křeslo a bude mi ošetřovat rány, jako to je v těch akčních filmech.

Fotografie:

Kliknutím zvětšit

Helena Kalašová, OA Slaný, 2. ročník
04. 11. 2009, 16:40


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  3 b. = dobrý  2 b. = ujde  1 b. = nic moc  0 b. = děsný

Počet hlasujících: 4. Čtenáři celkem udělili: 20 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

Dnes má svátek Nikola
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.60%

Spíše ano
graf

17.99%

Spíše ne
graf

14.87%

V žádném případě
graf

19.54%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 834
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát