Jednoho celkem pěkného dne mě napadlo, že bych mohla napsat krátkou knihu o koních. Nejdříve mne nenapadalo o čem by mohl být příběh a tak jsem vymyslela, že to udělám podle mých zážitků. Něco jsem si i domyslela, takže to není celé podle pravdy. Vymyslela jsem i jiná jména. Tady jsou moje první dvě kapitoly.
KAPITOLA 1.-VZPOMÍNKY
Ahoj.Jmenuji se Kateřina Litviová.Chodila jsem do jedné stáje kde jsem byla celkem tři roky. Měla jsem tam oblíbeného koně jménem Rocky. Jenže jednoho dne jsme ho našli mrtvého ve výběhu zemřel na infarkt a tak jsem začala jezdit na poničce jménem Jessica. Jenže se to všechno zamotalo a já ztratila i březí Jessinku. Pár měsíců jsem u koní nebyla a moc mě to mrzelo a pak jsem zjistila, že Jessí porodila a nevím proč,ale hodně mě to položilo asi to, že je neuvidím, tak jsem se uzavřela do sebe. A tímhle začal můj příběh. ,, Káťo otevři ty dveře!“ Začal volat táta, ale já ho nevnímala, dál jsem byla skroucená na posteli. Přemýšlela jsem proč se cítím tak hrozně kvůli té stáji, ale pořád mě nic nenapadalo jedna polovina mého srdce mi říkala ať na to nemyslím, vždyť mě tam skoro nic nenaučili, ale ta druhá polovina se bránila a musela na to myslet. Najednou jsem uslyšela hlasité bouchání. ,,Katko okamžitě otevři!.“Vstala jsem a odemkla a rychle skočila znovu na postel.Táta vešel. ,,Káťo chci ti jen říct dobrou zprávu a ty tady takhle trucuješ nebo co? “Vzdychla jsem.,, Tati, já netrucuji!. Co mi to chceš vlastně říct?“ ,,Chtěl jsem ti říct, že pojedeš na Ranch! Máš ráda přeci koně ne? A tak jsem si řekl, že by to nebylo špatný poslat tě tam, alespoň nebudeš pořád jen sedět doma zavřená!“ Oči se mi zaleskly a zrudla jsem jak rajče a prostě jsem tu větu musela vypustit ze svých rudých, krásně tvarovaných úst. ,,Nikam NEPOJEDU!“ Vyštěkla jsem na něj zlostně, vyběhla z pokoje a uraženě třískla dveřmi. Utekla jsem k potoku a sedla si na břeh. Přemýšlela jsem o tom všem a říkala si proč jsem na tátu tak zlá? Vždyť maminka je pracovně daleko a sám to nezvládne. Měla bych mu pomáhat. Jenže v duchu jsem ho proklínala ze všech nejvíce. Po třech hodinách se začalo stmívat a mě už to připadalo jako věčnost co tu sedím a přemýšlím. Proto jsem si řekla, že už půjdu. ,,Ano půjdu a omluvím se tátovi!“ Řekla jsem trochu hlasitěji než jsem chtěla. Vstala jsem, jenže to bych nebyla já, aby se něco nestalo…Štěkl pes, znělo to dost varovně. Mě se zamotala hlava a já neudržela rovnováhu a spadla jsem do rybníka,cítila jsem jako by do mě někdo strčil. Když jsem vylezla crčela ze mě voda a já se bála jít domů. Hlavně jsem měla divný pocit z toho jak jsem cítila, že do mě někdo strčil. KDO TO BYL?Kateřina Cibulková, 2.ZŠ Slaný, 9. ročník
30. 11. 2009, 15:27
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
43.07%
Spíše ano
17.74%
Spíše ne
15.28%
V žádném případě
23.91%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01