Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 18. září 2019 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Kyberšikana

Omámen raní neaktivitou se loudám pomalu z postele. Venku je poněkud chladno, a tak zavírám okno, které bylo celou noc otevřené. Beru na sebe župan a jdu si udělat kávu. Sedám si do křesla a otvírám noviny. Ne… Vlastně jsem se k tomu ještě nedostal. Už na titulní stránce je napsáno velkým, tučným písmem: KYBERŠIKANA MÁ DALŠÍ OBĚŤ. Co je to za výmysl? Že by už novináři vážně neměli co psát?! Čekám strhující příběh malého bezbranného kluka, který psychycky neunesl nadávky a skončil na psychiatrii. Ale to jsem se spletl.

Nebyl to malý kluk. Naopak, byl to silný muž. Učitel. A můj kolega. Zatracený parchanti… Někdo by je měl naučit, kde je ta pomyslná mez slušného a špatného chování. Den ode dne je to horší.

Učitel spáchal sebevraždu…

Znám ten případ. Svěřoval se mi, ale já to bral jako klukovinu. No řekněte, když vám někdo na záda přilepí lísteček s nápisem „kopni mě“, tak jak jinak bych to bral. Napíšu tomu drzounovi poznámku a víc se s tím nezabývám. Ale on se mi v kabinetu rozplakal se slovy, že to není poprvé a už neví jak to řešit. Rodiče si do školy pozval, s ředitelkou to řešil, ale ta nad tím jen mávla rukou. Trvalo to přes rok… Už v létě přemýšlel o tom, že by si vzal život. Ani pořádně nevím, kdo mu to tenkrát rozmluvil. Bylo mi ho líto, ale mám dojem, že jsem tehdy opravoval písemky z fyziky, tak jsem neměl čas. Kéž bych ho měl a pořádně ho vyslechl…

Za mými zády se ozva manželčin hlas. Odkládám noviny, nechci, aby jí to bylo líto. Přečtu si je cestou do práce. Stejně mám první hodinu volno.

Na škole vlaje černý prapor. U dveří do hlavní haly mě srazí prvňáček. Mám vztek, ale držím se. Ve sborovně mě uvítá suplování devátých tříd a hořící svíčka u fotky zesnulého. Na to se dívat nechci. Spousta lidí se na to nechce dívat. Přehlížejí tuto situaci se vztyčenou hlavou, i když uvnitř se musí přemáhat, aby nekřičeli.

Koukám, že to jde ráz na ráz… Ředitelka odstoupila z funkce se slovy, že tam již být nemůže, když to nedokázala řešit. Mám dát výpověď? Jdu na vyučování a cestou přemýšlím, proč jsem o tom tak dlouho nic nevěděl a stále nevím. Mám v hlavě jen jedinou otázku: Proč to udělal???

„Posaďte se“ pokynu třídě, kterou jindy neučím. V rozhlase zahučí a ozve se hlas zástupkyně. Řekne nám to, co od rána všichni víme (teda pokud ti nevychovanci čtou denní tisk) a dá nám povinnost držet minutu ticha. Pozoruji děti. Všichni mají hlavu vztyčenou a s nepřítomným, možná i smutným pohledem se dívají neznámo kam. Jen jeden kluk vzadu má zrak upřený do lavice… Co se mu asi honí hlavou??? Je mu líto, co se stalo? Chybí mu třídní učitel? Nebo je tomu jinak…? Rozhlédne se po třídě a když se setká s mým pohledem opět sklopí hlavu…

Hodina je za mnou. S odhodláním zjistit, proč musel kolega zemřít. Jdu k ředitelně. Otvírám dveře, zakopnu o krabici se skupinovými fotkami. Více než ředitelnu to teď připomíná Velkou Pardubickou. Překážky s úspěchem zdolány… Marně, ani v ředitelně se nic nedozvím, a tak jsem odkázán na školní „drby“. Zbytek dne se soustředím na toho „stydlivého“ hocha v poslední lavici…

Skvěle. Zklamaného pouze dělal. Za školou už vesele kouří a kuje pykle na další den. „Tichota ke mně,“ zavelím a přísným pohledem ho měřím od hlavy k patě. „No co chceš dědku?“ Ozve se z jeho úst. „Ježiš promiňte pane profesore, já nevěděl, že jste to vy… To bych si k vám nikdy nedovolil. To je smůla, co se stalo „Šnekovi,“ viďte? “ Ironii nemám rád. Ale řekněte to 15 letému puberťákovi, který nad vámi stojí jako živá Socha svobody. „Nech si řečičky. Ty určitě něco víš… Víš proč to udělal… A dlouho zatloukat nemůžeš Tichota… Nechceš mi to říct?“ Zkouším to po dobrém, ale vypadá to naprosto marně. „Nic nevím, asi měl nějaký psychycký problémy, ne?“ otočí se na patě a úlisným pohledem problémového žáka odkráčí za svou partičkou. Ke své smůle, ztratil mobil…

Jako učitel jsem povinen tento mobil dát do ředitelny… Ale ředitelna teď není a když není ředitelna, nebude mobil! Vypnutý není a zaheslovaný taky ne, to bych toho pacholka moc přecenil.

Zprávy…

Odeslané…

Neznámé číšlo…

Vytáhnu mobil. Jak překvapivé… Je to číslo kolegy „Šneka“. Kdybych tuhle smsku dal do novin, měli by ještě dva týdny o čem psát. „Tak co ty….. Dáš mi dobrou známku? Jsem syn starosty, na to nezapomeň. Dneska to byl jen žertík, ale bude to horší, to se neboj. Jseš proti mně nic… Rozumíš! NIC!“ Se zatajeným dechem postupuju přeplněnou ulicí a přemýšlím nad tím, jak to vyřeším. Ředitel nejsem, takže vyloučit žáka nemohu. Dvojka z chování je málo… Kdyby to záleželo jen na mě… Ale bohužel to na mě nezáleží.

Zítra vystoupím před vyšetřovací komisi… S mobilem? S důkazem… A pevně doufám, že ho stihne trest nejvyšší. I když, možná, že mu spíš prokážou službu tím, že ho vyloučí ze školy.

Lada Dvořáková, 3.ZŠ Slaný, 9. ročník
16. 10. 2009, 21:28


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  3 b. = dobrý  2 b. = ujde  1 b. = nic moc  0 b. = děsný

Počet hlasujících: 17. Čtenáři celkem udělili: 72 bodů. Průměrný počet bodů: 4.24

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

Dnes má svátek Kryštof
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

46.01%

Spíše ano
graf

17.23%

Spíše ne
graf

14.74%

V žádném případě
graf

22.02%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1567
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát