S dobrmanem na přehlídkové molo

Možná si pamatujete z mých předchozích článků, že jsme bydleli v paneláku, odkud, jak známo, dobře létají plastové židličky z oken. Ovšem nejen to. Měla jsem to tam ráda, ať už pro senzační skluzavku pod okny nebo naše sympatické sousedy. Ti měli doma hlídače, krásného, urostlého dobrmana, který budil respekt.

     Nepřijímal cizí lidi a když se někdo nebezpečně blížil k jeho paničce, bez váhání ji bránil. Jen se mnou to bylo poněkud jiné. Cíťa byl můj nejlepší kamarád. Cíťa, neboli zlý dobrman, měl asi také své slabosti. Jednou z nich jsem se stala já. Možná proto, že jsem ho tahala za uši už jako úplně mainkatatý uzlíček, přijal mne za svou. Inu, mládě jako mládě. A já jsem se stala mládětem Cíti.

     A právě tak, jako správné dítko bez přestání zlobí rodiče a vytíží je jak to nejvíce jde, já jsem věnovala svůj čas hafánkovi. Ustavičně jsem si z něj dělala panenku. Ano, čtete správně, panenku. To obnášelo pravidelné nasazování slunečních brýlí, kloboučků všech barev, velikostí a druhů a kabelka mu také báječně slušela - zdůraznila totiž jeho dlouhý, výstavní krk. A pejsek držel a držel, neštěkal, nekňučel, jen oddaně čekal, jaký parádní nápad bude ta malá příšerka zase mít.

     Nikdo ale nemá nervy ze železa, a tak byl psí taťka rád, když mohl svou funkci občas přenechat jiným. V takovém případě se zvedl, olízl mě a vydal se za mou mamkou. Té naznačil, že už by to pro dnešek stačilo, dostal nějaký ten pamlsek a byl navrácen páníčkům.

      Aby se vám ale nezdálo, že takový pes tedy přestává být hlídačem, je nutné dodat, že na Kačenku mu nikdo nesměl sáhnout. A to ani z legrace. Když se u nás na návštěvě objevila má starší ségra, hrála si se mnou a zlobila mě. Potom jsme se začaly honit a ona vykřikovala se smíchem:

„Pojď sem, ty jedna potvoro malá, Kačule, Stůj!“ a hrozila při tom rukou. Můj psí taťka ale neměl lidský smysl pro humor a tak se vydal na ochranu svého “štěňátka“. Nebýt pohotovosti rodičů, měla sestra  prokousnutý zadek. Přinejmenším.

Marně jsem Cíťovi povídala :

„To je dobí, vís? My si jenom hlajem, jako s tebou taky, vís?“ Zkrátka ani zvířecí rodičové občas  nechtějí porozumět.

 

Později jsme se přestěhovali a já si nacházela jiné psí kamarády. Jenže “taťka“ Cit byl jen jeden. Mám na něj samé krásné vzpomínky a velice mu děkuji za jeho ochotu, pochopení, pevné otcovské nervy a  příkladnou výchovu.

„Ciťoušku, byl jsi ten nejlepší psí soused, jakého jsem si kdy mohla přát!“

Dnes má svátek Ctibor

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.28%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.27%

V žádném případě

23.89%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3052