Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 18. září 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ladislav Kočka ze Slaného pamatuje ještě rakousko-uherskou monarchii

foto
Ladislav Kočka dnes. Foto Sláva Pilík.

Nestává se často, že se podaří vyzpovídat člověka, který tolik prožil. Který za svůj dlouhý život prošel tolika diametrálně odlišnými dobami, který toho tolik pamatuje. Rakousko-uherskou monarchii, první světovou válku, první republiku, nástup Hitlera k moci v Německu a další světovou válku i fanatismus komunistické totality padesátých let, dvě okupace či po dalších desítkách let znovu nástup demokracie v naší zemi. Tím člověkem je 96letý tiskař Ladislav Kočka, mladší ze dvou bratrů, jejichž otec Vojtěch Kočka byl u zrodu tiskařské tradice Kočků ve Slaném.

Ladislav Kočka byl činný od útlého dětství. Už v pěti letech, ve chvíli začínající první světové války, byl mezi nejmenšími žáčky v nově založené sokolské jednotě. Tehdy ty nejmenší vedly sestry Herzlová a Chrudimská. Maminka to měla se dvěma kluky Vojtěchem a Ladislavem ve válce těžké, ale jak říká Ladislav Kočka, dokázala se postarat. „Tenkrát nás zachránili králíci. Měli jsme jich snad třicet, byla to sice rachota, ale vyplatilo se to. Dobré bylo i to, že smečenský stavitel Műller nám postavil, ještě než odešel táta na vojnu do Srbska, domek Na Skalkách. Byla tam menší zahrada, takže trávy pro králíky bylo dost.“ Vzpomínky Ladislava Kočky na jeho dětství se také dotýkají školy. Do první třídy chodil ještě na dívčí školu na Hájích, ale od druhé už přešel na „Komendu“, kde jako dítě z rodiny, ze které byl otec ve válce, měl možnost brát ve škole svačiny. „Tehdy nám i tohle hodně pomáhalo. Ve škole na mě byli moc hodní,“ říká doslova pan Ladislav Kočka. Při našem rozhovoru si už příliš nevzpomínal na to, jak se žilo za rakousko-uherské CK monarchie, za císaře pána, ale dobře si pamatoval rok 1919, tedy rok, kdy jeho otec koupil tiskárnu.

Jak se stalo, že jste přičichl k tiskařské černi?

Tiskárnu měl na náměstí pan Najbert, který ale umřel, a tak to zůstalo opuštěné, zavřené. Po první světové válce v roce 1919 byla tiskárna na prodej. Otec sice, když přišel ze Srbska, žádné peníze neměl, ale založili ho místní živnostníci. Koupil tiskárnu a tím se náš život změnil. Prodali jsme i dům Na Skalkách, aby byly peníze do začátku provozu. Začal jsem se učit tiskařem, tiskárna docela slušně vydělávala, i když bylo pro otce dost těžké, než všechny půjčky vrátil. Šlo to pak několik let, ale pak přišli Němci.

Zmínil jste rok 1919. To byl rok, kdy ze slánského hlavního náměstí zmizel krásný veliký morový sloup. Pamatujete si na to?

Ještě dnes vidím, jak tam ten Polák, co mu říkali „Juchan“ vylezl po žebříku a uvázal kolem sloupu lano. Vyhecovali ho tenkrát bezvěrci. Hlavně to byl nápad tří profesorů gymnázia, pamatuji si jen na toho, co učil francouzštinu, jmenoval se Antropius. Po první světové válce s pádem monarchie nastal odklon od církve. Byl to fanatismus. Tenkrát předtím strhli velký morový sloup v Praze na Staroměstském náměstí a někteří Slaňáci se v tom zhlídli. Moc lidí na náměstí sice nebylo, ale našlo se dost těch, kteří pomohli a za provaz tahali tak dlouho, až sloup spadl. Ten „Juchan“ byl chlap jako hora, ale byl to takový flákač, nikde nepracoval a k tomuhle ho dokázali profesoři lehce přesvědčit. Já to viděl z naší tiskárny a společně se mnou kroutily hlavami i dvě děti z jedné liberecké rodiny, které u nás byly na výměnném pobytu a učily se tu česky. Můj starší bratr byl tenkrát naopak v Podmoklech, u jejich rodiny.

Po absolvování nižšího gymnázia ve Slaném poslal otec Ladislava studovat odbornou školu grafickou v německém Norimberku.

Jak vzpomínáte na dobu v předválečném Německu?

Osobně jsem viděl Hitlera i Goebelse. V roce 1930 jsem měl již za sebou dva roky školy. Viděl jsem je v Koloseu na nějaké veřejné schůzi nacistů, které tenkrát hodně organizovali. Zažil jsem tam i nacistický puč. Působilo to na mě hrozně. Jednou jsem šel po náměstí, oni hráli tu svou nacistickou hymnu, mne nenapadlo smeknout. Tu přiskočil jeden z nacistů a dal mi takovou facku, až mi spadl klobouk z hlavy. Tenkrát to moc hezký nebylo. Dokonce mi na škole, kterou vedl ředitel Fišer, doporučili, abych raději odjel zpátky do Čech, protože nacisté neměli cizince rádi. Bylo to tam zlé, stalo se, že se nacisté dozvěděli, že ředitel jedné lidové školy umění v Norimberku chtěl zavést české vyučování. Došli k němu a úplně ho umlátili. I našeho ředitele mlátili a pak vyhodili z místa.

Přesto, že stačil vystudovat jen dva roky ze čtyřletého studia odborné školy, moc se to Ladislavu Kočkovi po návratu hodilo. Jak říká, Němci byli už tehdy v polygrafii napřed. Ve dne prý pracovali v tiskárně a večer se vzdělávali v moderních tiskařských technologiích. „Oni už tenkrát měli hlubotisk, ofset, to u nás vůbec tehdy nebylo,“ říká doslova pan Kočka.

Když začala německá okupace, neměli jste s Němci v tiskárně problémy?

Bylo dobré, že jsem znal z Německa moderní stroje a mohl doma okamžitě pracovat jako tiskař. Uměl jsem dělat i sazeče. Němci nám tiskárnu nesebrali, i když se nás lidé snažili udat. Když přišli, ptali se, jestli jsem odborník a jak jsem jim řekl, že jsem se učil v Norimberku, lákali mě do německé tiskárny v Praze. Přesto, že jsem to odmítl, nemstili se za to. Pracoval jsem tehdy v naší tiskárně ve Slaném jako kalkulant.

V té době byl starostou Slaného továrník Pála, jak vzpomínáte na něj?

Pamatuji si ještě, jak před válkou nejdříve začal stavět továrnu z cukrovaru na Pražském předměstí. Stavbu tenkrát vedl jeho bratr a po ukončení stavby dělal v továrně správce. Těžko to tam dávali tenkrát dohromady, ale pak tam mohli zaměstnat hodně lidí. Také pamatuji, jak začal stavět další továrnu na baterie v Netovické ulici. Firma se pak jmenovala Palaba až do znárodnění, kdy ji přejmenovali na Bateria Slaný.

Jaký byl továrník a starosta Pála člověk?

Byl to velmi slušný člověk. Co ten za německé okupace a druhé světové války zachránil lidí! Já v té době měl ve městě na starosti chemii, něco jako civilní obranu. Měl jsem na starosti kryty pro obyvatele, a tak podobně, a se starostou Pálou jsem se často vídával. Tenkrát lidé hodně udávali. Pála mi často říkal, podívej se, co tu mám zase na stole udavačských dopisů, co s tím mám dělat, přece to nemůžu dát Němcům. A neoznámil to. Spoustu lidí tak zachránil, že nemuseli na nucené práce do Německa, nebo že je nečekalo dokonce něco horšího. Pro Slaný bylo výborné, že tu byl v té době starostou on. Byl totiž pro Němce důvěryhodný. Uměl z doby, kdy v Německu studoval, dobře německy, v Drážďanech si namluvil Němku, kterou si pak vzal a žila s ním tady ve Slaném. Když Němci obsadili sokolovnu, tak ji tajně odpečetil, Sokolové mohli vynést podezřelé dokumenty, možná i zbraně a pak to sám starosta Pála zapečetil znovu. On pomáhal, zatímco jiní udávali. Když například Sokolové z budovy sokolovny přenesli jeden ze dvou klavírů vedle do hospody Střelnice, hned se našel nějaký „čecháček“, který to za tepla udal s tím, že to ukradli. Dostalo se to ke starostovi, ale on to dál neoznámil. Hodně tím riskoval.

Sláva Pilík
16. 01. 2007, 10:09


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 6. Čtenáři celkem udělili: 30 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Kryštof
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.94%

Spíše ano
graf

17.33%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

19.29%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1177
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát