• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Když byli v Neuměřicích kluci Statečného srdce

Karel Ecler s vlajkou a kronikou klubu Statečná srdce. Foto Zdeněk Tvrdek

Rok po druhé světové válce začal v Praze vycházet týdeník „Vpřed“. Každé úterý netrpělivě čekaly na časopis tisíce mladých čtenářů, kteří se těšili hlavně na kreslený seriál Rychlých šípů. Autor seriálu Jaroslav Foglar, jenž v redakci „Vpředu“ pracoval, využil popularity pěti správných chlapců: Mirka Dušína, Jindry Hojera, Jarky Metelky, Červenáčka a Rychlonožky a založil tzv. Foglarovy čtenářské kluby. Prostřednictvím stálé rubriky a dopisy řídil jejich činnost tak, aby se co nejvíce přibližovaly životu Rychlých šípů. Aby členové klubů byli čestní, spravedliví, odvážní, pomáhali kde je třeba.

Byl u toho i Karel Ecler

V Neuměřicích můžete potkat příjemného, postaršího pána. Karel Ecler je od mládí neúnavným organizátorem zdejších společenských akcí. S manželkou již řadu let připravují Den dětí.

V letech 1946 až 1952 také v Neuměřicích byl činný jeden z mnoha Foglarových čtenářských klubů. Nesl název Statečná srdce Neuměřice, dostal pořadové číslo 3. 530. U jeho zrodu stál tehdy ani ne dvanáctiletý Karel Ecler, dále to byli Pepík Gross, Toník Macák, Jirka Kopřiva, Vašek Valeš, Zdeněk Petržílka, Jirka Černý, Zdeněk Rott, Láďa Štrupl, Fanda Lehovec, Jarda Roškot, Pepík Fryč, Jarda Zounek a Josef Kratochvíl. Zavolal jsem Karlovi, jehož dobře znám, zda bych mohl napsat o tom, jak se rok po válce několik chlapců v Neuměřicích rozhodlo žít podle vzoru Rychlých šípů. 

Sehnali uhlí pro klubovnu 

Prvotní starostí každého Foglarova klubu bylo mít vlastní klubovnu. „Problém jsme brzy vyřešili,“ vzpomíná Karel Ecler. „Na železniční zastávce byla čekárna s bytelnými dveřmi v zimě vyhřívaná velkými kamny. Železniční zřízenec ráno zatopil a pak již jen dohlížel aby oheň nevyhasl. Cestující mu práci usnadnili, před příjezdem vlaku do kamen sami přikládali. Teploučko v čekárně jsme využili ke konání schůzek. Prvním vedoucím klubu byl zvolen Tonda Macák, já místovedoucím, písařem Jirka Kopřiva.

I přes teploučko v čekárně to ale nebylo ono. Příchod cestujících nás vyrušoval, neměli jsme soukromí, začali proto hledat jinou klubovnu. A našli ji v domě čp. 39 v klubovně ČSM. Tady jsme klídek měli, zato teploučko scházelo. Přemýšleli jsme, co udělat aby kuchyňská kamna při našich schůzkách hřála. Co by udělali Rychlé šípy? Vzpomněli jsme, že při železniční trati leží plno spadaného uhlí. Tehdy přes Neuměřice z Mostu do Prahy jezdilo mnoho uhelných vlaků. Za nedlouho byly dva, tři kbelíky plné. Bylo čím topit po několik podvečerů.

Babička Plaksiáková nás zaměstnala

Všechny schůzky jsme začínali klubovým pokřikem: „My se máme rádi, my jsme dobří kamarádi!“ Jedno z našich důležitých hesel bylo: „Pomáhej kde můžeš“. Vedle naší klubovny bydlela stará paní Plaksiáková, navrhli jsme jí, že jí budeme obstarávat nákupy. Ona ale, že se potřebuje projít, že si sama nakoupí. Kdybychom ji však přinesli uhlí, naštípali dříví, donesli vodu ze sousedního domu, byla by moc ráda. Což jsme potom dělali. Podobně jsme pomáhali dalším, nejméně šesti starým lidem. Občas nám za to některá babička ukrojila z bábovky nebo podala buchtu, my to ale kvůli „odměně“ nedělali. Lovili jsme třináct bobříků, jeden určoval konat dobré skutky.

Strach u „Svaťáku.“

Moje nejzamilovanější kniha má název „Hoši od Bobří řeky“. V roce 1947 jsem ji dostal k Vánocům a přečetl jedním dechem. Jaroslav Foglar v ní vypráví o indiánském chlapci Royovi, který než se stal silným statečným mužem musel se podrobit těžkým zkouškám. Nejnáročnější spočívala v ulovení třinácti bobrů. Pan Foglar, inspirován statečností mladého indiána, vymyslel soubor třinácti úkolů – bobříků. Chlapci z jeho klubů lovili bobřík zdatnosti a mrštnosti, plavání, mlčení, přesnosti, zdravotní pomoci, osamělosti, orientace, odvahy, zručnosti, dobrých skutků, vytrvalosti, hladu a ušlechtilosti.

Začali jsme s bobříkem odvahy. Za místo, kde měl být uloven byl určen „Husův vrch“ jinak také „Svaťák“. Cesta k němu vedla lesem k obelisku vysekanému ze žuly, památníku Mistra Jana Husa. Slýchali jsme o tom místu děsivé zvěsti. Prý se tam ukrýval „drákula“ a po druhé světové válce zlý esesák. V podvečer plnění úkolu jsme vrch navštívili a každý z nás před svědky tam dal svůj předmět. Někdo kapesník, jiný píšťalu, já nožík. Úkolem bylo za tmy přinést předmět do klubovny.

Jako druhý vykročil jsem směrem ke „Svaťáku“. V těle malou dušičku. Konečně nahoře. Nedívaje se nalevo ani napravo prošel kolem sochy. Baterkou si posvítil: ha, tady je můj nožík! Ale co to? Strnul jsem. Jakoby tažena magickou mocí moje kudla se spolu s ostatními předměty zvolna pohybovala nahoru do stráně. Překonal jsem strach, uchopil nožík a pádil zpátky. Celý zpocený doběhl do klubovny. Ale spokojený, že bobříka odvahy přece jen mám. Zanedlouho byla záhada vysvětlena. Přiběhl Láďa a se smíchem přiznal, že předměty, které jsme tam nechali, navázal na provázky a když jsem se potom objevil začal je tahat vzhůru do stráně. Samozřejmě, že to pořádně slízl…

Na kolech po stopě Dobrého vojáka Švejka

Neznali jsme co je nuda. Mimo schůzek a výletů do přírody chodili cvičit do Sokola, do Junáka, na zkoušky místního ochotnického divadla. Hráli fotbal a připravovali různé závody pro chlapce a dívky. Vyráželi na výlety na bicyklech. Vyjeli jsme si na horu Říp, k Máchovu jezeru, do Jižních Čech. Vydali se po stopě Dobrého vojáka Švejka přes Putim, Vodňany, Protivín. Většina těchto našich cest končila v Pikovicích v romantickém údolí blízko soutoku Sázavy s Vltavou kde nás v zapůjčeném srubu čekalo ještě několik pěkných tábornických dní.

Nedlouho po únoru 1948 přestal „Vpřed“ vycházet a s ním skončily i Foglarovy čtenářské kluby. My ale s činností nepřestali. Klub Statečná srdce existoval dál. Teprve v roce 1952 s naším přechodem z bezstarostných klukovských let do dospělosti zanikl. Ideály Rychlých šípů v nás zůstaly.

Zdeněk Tvrdek
19. 01. 2008, 14:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.