• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Po válce se za nás dělníci postavili, vzpomíná bývalý tiskař Ladislav Kočka

Tiskař Ladislav Kočka na konci války.

V minulém vydání Slánských listů jsme přinesli vyprávění 96letého Ladislava Kočky, jednoho ze synů zakladatele tiskařské tradice Kočků ve Slaném. S tiskařem Kočkou jsme prošli období od Rakousko-uherské monarchie, věnovali se období první republiky i jeho zážitkům na doby po invazi Němců do naší republiky. První část článku se také dotkla vzpomínek Ladislava Kočky na továrníka a starostu Slaného za protektorátu - Pálu. Pokračujeme v době, kdy skončila druhá světová válka a k vládě se v ČSR dostali komunisté.

V Soukenické ulici ve Slaném je umístěna pamětní deska obětem komunistické zvůle René Černému a Josefu Šípkovi. Právě Šípka jste prý dobře znal?

Dobře vím, jak to udělali s Pepíkem Šípkem. Ten tady měl autodopravu, jezdil i pro nás. Byl to takový vazoun a velký dříč, dokázal nosit na zádech i stokilové balíky papíru. Bylo na něj spolehnutí, byl to výborný člověk, nikomu nikdy neudělal nic zlého. Když mu chtěli autodopravu zabrat, tenkrát to s ním projednával nějaký úředník z okresu, myslím, že se jmenoval Polívka, tak prostě prohlásil, že svou živnost nikomu nedá. Řekli, když nedáte, tak nedáte! Udali to do Prahy a za pár dní ho prostě sebrali. Byl zavřený na Pankráci a jako vězeň pracoval u nějaké stavební firmy. Ví se, že ho tam dozorci hodně šikanovali, snad právě proto, že byl tak velký a silný. Jednou se neudržel, dal jednomu dozorci facku a ostatní ho umlátili. Sem ho pak přivezla v roce 1960 jeho sestra, protože ho chtěla za každou cenu pochovat ve Slaném. Dali jí podmínku, že její bratr musí ale být v zaletované kovové rakvi. I přes malé okénko v ní bylo dobře vidět, jak má rozbitou hlavu. Byl to slušný člověk, hájil své a odnesl to smrtí. Taková to byla doba.

A co vy, jak to bylo s tiskárnou v době komunistického režimu?

Vidíte, a to je právě ono! Němci nám to nesebrali, zeptali se, co umíme, a dokonce chtěli, abych dělal vedoucího německé tiskárny v Praze. Já to odmítl a nic se nedělo. Nechali mě ve Slaném v naší tiskárně. Když přišli soudruzi, zabrali to pro sebe. Tenkrát jsem nabídl bráchovi, který měl dvě děti, aby místo mě dělal lépe placeného kalkulanta a já šel do provozu. Jenže za krátký čas si někdo ve Středočeských tiskárnách vzpomněl a chtěli nás oba z tiskárny vyhodit. Dosud vzpomínám, jak se dělníci za nás postavili. Řekli, to jsou odborníci, vždy se k nám dobře chovali, tak ať tady zůstanou. U našich strojů jsem pak pracoval dlouhých 36 let až do důchodu.

Když přišla sametová revoluce v roce 1989, jaké jste měl pocity?

To už jsem byl v důchodu. Bydleli jsme v Hředlích u Rakovníka, kam jsem se s mou manželkou přestěhoval za jejím otcem - horníkem, který potřeboval ve svém stáří od nás více pomoci. Když to v roce 1989 přišlo, koukal jsem jako u vytržení. Je mi jen líto, že to už nezažila moje maminka. Všichni se tu nadřeli - táta, máma, brácha i já jsme se přičinili a záhy jsme o vše přišli, prostě nám nebylo dopřáno. Tak nám bylo milé, že se nám to vrátilo a že Tonda a Vojta, synové mého bratra, mohou dál v tradici pokračovat. Ale musím říct, že necítím ty věci jako křivdu, prostě se to tak událo. Nejhorší byli komunisté hned po válce, to bylo zlé. Pak už ne, chovali se k nám jako bývalým majitelům slušně. Nemůžu říct, že by nám lidi, i když byli „partajníci“, nějak škodili.

Jak žijete nyní? Sledujete, jak to v tiskárně šlape?

Zůstal jsem na té chalupě ve Hředlích sám, když mi paní před dvěma lety zemřela. Ale kluci říkali, strejčku, co tam budeš dělat, to bys nevydržel. U nás máš místnost, obědy … Zaplaťpánbůh se o mne dodneška starají! Nemám proč bych naříkal. Občas přijdu do kanceláře, někdy i něco poradím. Vojta i Tonda jsou odborníci. Tonda je výborný tiskař, tiskl i pro cizinu. A Vojta zase výborný kalkulant. Dokonce byl vedoucím účtárny ve Středočeských tiskárnách. Proto, když nám to vrátili, jsme neměli žádné potíže a mohli dál pokračovat. Jde to dobře a to mne moc těší.

V požehnaném věku devadesáti šesti let je s Ladislavem Kočkou, strýcem nynějších majitelů a provozovatelů Tiskárny Kočka, krásné povídání. Vzpomíná na celý svůj život, který mu přinesl mnoho zvratů, ústrků a méně radosti, přesto v dobrém. Na krásné město Slaný nedá dopustit, blízké Kladno hodnotí jako ošklivé, nepříjemné město. I nyní má svůj každodenní režim, stejně jako za každé doby svého života, který byl tak pestrý. Dopoledne sleduje provoz v tiskárně, odpoledne krátký odpočinek, pak znovu co nejblíž tiskařskému provozu.

A když jsem se ho zeptal, co má v současné době rád k jídlu, pozvedl obočí a s ohníčky v očích pronesl: „Vždyť jsem přece říkal, že jsme vyrostli na králících. Zrovna zítra ho mám znovu k obědu.“

Sláva Pilík
30. 01. 2007, 10:14

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.