Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 17. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Staří sedláci vzpomínají, jak jim zabírali na Slánsku půdu a statky

foto
Sedláci Antonín Dvořák z Beřovic a Václav Rubeš z Hořešovic. Foto Vladimír Rogl.

V poválečném období zaručovala KSČ ústy svého předsedy Klementa Gottwalda i komunistického ministra zemědělství Julia Ďuriše zemědělcům soukromé vlastnictví a důrazně odmítala, že by chtěla zakládat kolchozy po vzoru Sovětského svazu.

Po únorovém puči v roce 1948 však byly velmi rychle všechny falešné sliby zapomenuty. Komunisté označili sedláky za vesnické boháče, kteří vykořisťují dělníky a drobné zemědělce. Ze dne na den byly zabavovány tisíce hektarů soukromé půdy a třídní nenávist tvrdě zasáhla do života selských rodin. Kulakům, jak začali pejorativně označovat úspěšné sedláky, byla nejen zabavena půda, ale i veškerý majetek. Velmi často byli vyhnáni z rodných gruntů a dokonce i žalářováni. Jejich rodiny byly přestěhovány až na druhý konec republiky, děti nesměly studovat. Tyto činy patří k nejhorším zločinům totality.

Přestože od těchto tragických událostí, křivd a nespravedlností brzy uplyne bezmála šest desítek let, pamětníci nezapomínají. I na Slánsku dosud žijí sedláci, kterým násilná kolektivizace kdysi změnila život. 

Jedním z nich je osmaosmdesátiletý Antonín Dvořák z Beřovic, který jako mladý sedlák v roce 1948 hospodařil na 15ti hektarech, byl krátce ženatý a jeho jedinou snahou bylo dobře hospodařit na rodné půdě a zabezpečit tak svou rodinu. V žádné straně politicky organizován nebyl a únorové události zaregistroval jen náhodou, protože byl v posledních únorových dnech ve Slaném, kde milicionáři z ČKD halasně nastupovali do aut, aby jeli posílit soudruhy v Praze. „V první chvíli jsem si ani neuvědomoval, co to může pro nás zemědělce znamenat,“ vzpomíná pan Dvořák. „Spolu s ostatními jsme možná aspoň trošku věřili slibům komunistického ministra zemědělství Ďuriše, který sliboval, že se kolchozy u nás zakládat nebudou. Shodou okolností ale k nám v těch dnech přijel na návštěvu strejda – zlonický stavitel Jan Nedvěd, a ten nám říkal, že od komunistů nemůžeme očekávat nic dobrého. Je pravda, že v prvních měsících se komunisté zaměřili na města a u nás na vesnici se toho moc nedělo a dokonce nám příliš neubližoval ani nově zřízený akční výbor. Ten hlavní dopad na sedláky přišel však v následujících letech, kdy se sice nezakládaly kolchozy, ale zemědělská družstva. Do družstva však vstupovali jen malozemědělci anebo ti, kteří příliš hospodařit neuměli. Velkým sedlákům statky, půdu i veškerý inventář komunisté zabavovali a menším slibovali přednosti společného hospodaření. Ale jestliže neuměli hospodařit na svém malém hospodářství, jak chtěli hospodařit na velkém?“ Antonín Dvořák se snažil dlouho odolávat, ale nakonec přišlo jednoznačné ultimátum – buď „dobrovolně“ vstoupit do JZD nebo se okamžitě vystěhovat z vlastního domu a odejít s rodinou někam do pohraničí. Dalo by se říci, že nevydržel a podlehl. Dlouhá léta politické nesvobody přežil, ale přišel o iluze a podle jeho vlastních slov tak byla násilně zpřetrhána i jeho pouta k rodné hroudě. Dnes už nehospodaří ani jeho potomci.

Na to, že komunistům opět rostou preference, má pan Dvořák jasný názor: „Mnozí lidé jsou nepoučitelní. Mají příliš krátkou paměť a strašně rychle zapomínají na jejich lži. Zapomínají, že komunistům věřili po válce a jak jejich sliby dopadly!“

O dva roky mladší je pan Václav Rubeš z Hořešovic, který už ve svých šestadvaceti letech hospodařil na 45 hektarech. Pravou tvář komunistů a jejich falešné sliby odhaloval jeho otec rodině i sousedům hned po válce. Otec pana Rubeše patřil k uznávaným veřejným činitelům – jeden čas byl starostou, ale působil i ve správních radách v cukrovaru a v mlékárně. „Já sám jsem byl činný v Sokole, připravovali jsme se na slet a taky jsme hodně hráli v ochotnickém divadle. Po volbách v roce 1946 jsem byl dokonce i členem Místního národního výboru, ale hned po únoru mne odtud bezdůvodně vyhodili, přestože jsem byl řádně zvolen,“ říká pan Rubeš. „První dopady na nás – velké sedláky – spočívaly v předepisování nepřiměřeně vysokých dodávek, které nebylo možné plnit. A nátlak stále stoupal! Jezdil jsem s koňským potahem do mlejna v Klobukách, který patřil židovské rodině, a kde tehdy ještě žil starý pan Kellner. A ten mi říkal: ‚Vašku, nelpi na majetku!‘ Věděl proč to říká. Jeho rodina kvůli majetku neodešla do exilu před druhou válkou a vlastně všichni kromě něho skončili v nacistických koncentrácích. Vzpomenul jsem si na jeho slova, když nás komunisté začali pronásledovat. Také kamarádi mě upozorňovali, že mně hrozí vězení.“

V té době však rodinu zasáhly dvě smutné události - zemřel Rubešův otec i sestra, a tak matka proto mladého sedláka prosila, abych jim nekladl žádný odpor, protože když ztratila manžela i dceru, nechce přijít i o syna a jeho rodinu. „V té době jsem byl už ženatý a měl dva malé kluky. Po rodinné poradě jsme se proto raději dobrovolně odstěhovali do Třebíze a pak do Třebusic. Náš statek s veškerým hospodářským inventářem i s chlévem, ve kterém zůstalo 35 kusů hovězího, podle očekávání, zabralo nově zakládané JZD. Před tím zabrali i zbytkový statek, na kterém hospodařil pan Beneš. Toho vystěhovali až do Bělé pod Bezdězem, kde brzy nato zemřel. Benešovi si směli do tohoto vyhnanství  sebou vzít jen to, co se naložilo na korbu auta. Teprve po několika letech jsme se stěhovali nazpět do Hořešovic, ovšem ne do statku, ale do vejminku po babičce. Smutné bylo to, že ačkoliv jsem byl sedlák, pracoval jsem nakonec úplně v jiném oboru, například i na správě silnic.“

Dnes jeho syn s vnukem opět hospodaří na rodném gruntu, v jehož obytné části bývaly kanceláře družstva. Zbyla i stodola, ale chlévy byly už dávno zbořeny. K původní výměře si pronajal další půdu a dnes obdělává na 200 hektarů. Pan Rubeš se tak přece jen stal spokojeným vejminkářem, který si pro vlastní radost a zábavu ponechal malou kobylku.

Přes svou spokojenost upozorňuje i on na zákeřnou plíživost rudé ideologie, která právě na českém venkově způsobila tolik tragédií. „Byl bych nerad, kdyby současná generace si musela prožít znovu to, co jsme si po únoru prožili my. Víte, já jsem starý a mám možná jiný názor na život – je to i díky životním zkušenostem. Přiznám se, že se mně moc nelíbí někteří současní politici a veřejní činitelé. Podle mne by to měli být lidé poctiví a neúplatní, a svou funkci by měli brát spíše jako funkci čestnou. Za našich mladých let patřil ke vzorům  těch poctivých politiků například pan Malypetr, který pocházel z našeho kraje.“ 

Vladimír Rogl
12. 04. 2008, 18:15


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 6. Čtenáři celkem udělili: 27 bodů. Průměrný počet bodů: 4.5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Vladislav
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.54%

Spíše ano
graf

18.53%

Spíše ne
graf

14.73%

V žádném případě
graf

19.20%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 896
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát