Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 22. června 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Třebaže je nevidomá, své děti nikomu nedala

foto
Paní Iva se svým neocenitelným pomocníkem, slepeckým psem Balú. Foto Karel Vidimský

Pravděpodobně jste si ji všimli. Jde se vzpřímenou hlavou, nedívá se doprava ani doleva, její pohled jakoby byl zaměřen kupředu na jediný bod. Bílou slepeckou holí sem tam klepe do dlažby. V druhé ruce drží huňatého psa, jenž ji zastavením či nějakým signálem šikovně upozorňuje na překážky před ní. Třeba na přechod frekventované silnice, schody, zábradlí a jiné. Jeho chovatelka, Iva Maitnerová, ta místa zná. Aby ne, vždyť je Slaňačka. Jenomže, teď jsou její hezké modré oči vyhaslé. Již léta nevidí. Proto hodně spoléhá na svého zvířecího spojence. Před více jak patnácti lety najednou přišla o zrak. Nevidí byť jen malinký záblesk světla. Před očima má neproniknutelnou clonu barvy bílé kávy.

Tragedie, která ji potkala, poznamenala život celé její rodiny. Manžel ji opustil, nedokázal se smířit s tím, co ji potkalo. Zůstala sama se svými dvěma nezletilými syny. S tehdy dvanáctiletým Tomášem a desetiletým Davidem. Je vůbec možné, aby takto postižený člověk mohl dál vychovávat svoje děti? Tuto otázku si mockrát se slzami v očích položila. Dobře věděla, co chlapcům hrozí. Když nebude schopná se o ně postarat, skončí v „děcáku“. Ona možná v nějakém ústavu. Depresi nakonec vystřídalo odhodlání. Svoje syny nikomu nedá. Postará se o ně. Poslechněte si až neuvěřitelný příběh o pevné vůli člověka…

První příznaky její nemoci se objevily v roce 1990. „Řídila jsem auto a najednou téměř neviděla,“ vzpomíná, jak to přišlo. „Jen pohledem do strany něco rozeznala. Lékaři řekli, že je to trubicové vidění. Při vyšetření na perimetru v Praze - Střešovické nemocnici, zjistili, že mám zúžené periferní vidění na 30 procent u obou očí. Ještě téhož roku jsem se podrobila první operaci. Podle doktorů s cílem zabezpečit alespoň nějaké zbytky vidění. Tenkrát mě ještě nenapadlo, že budu slepá. Snad ani lékaři s tím nepočítali. Šlo to ale rychle…“

Na 13. červen 1997 nikdy nezapomene. Tehdy po třetí operaci (celkem jich postoupila pět), když lékař sňal obvaz z operovaného oka, řekl: „Musíte se s tím smířit. Již vidět nebudete…“ Byl to šok, jaký dosud nepoznala. Okamžitě zavolala bratrovi a na revers opustila nemocnici. Měla za to, že život pro ni skončil. Ale jak v úvodu řečeno, ona to nevzdala. Rozhodla se bojovat s osudem. Ptám se, jak si vytvářela nový život? Co všechno se jako nevidomá musela znovu naučit?

„Úplně všechno,“ zní odpověď. „Musela jsem si osvojit zcela nové způsoby vedení domácnosti. Ať již šlo o vaření, uklízení, praní, žehlení; všechno jsem musela nově poznat, zažít.“ Jako laika kuchaře mě zajímalo, jak může vařit, když nevidí na přípravu jídla? Jak usmaží třeba jen cibulku? „Nakolik je usmažena, poznám podle její vůně,“ vysvětluje. „Mimo bramboráku umím všechno. O posledním víkendu jsem smažila řízky, k nim udělala bramborovou kaši. Udělám karbanátky, sekanou, hovězí guláš, segedín…“ A co třeba španělské ptáčky? „Také je dělám. Dokonce na dva způsoby; rozlítané nebo zamotané…“

Přesně dodržovat pravidla se museli naučit také její kluci. Každou skleničku, krabičku, prádlo, nádobí, všechno dávat na vymezené, určené místo. Aby máma pro to, co potřebuje, jen sáhla a ono to tam bylo. Dohodli se i na tom, které dveře budou otevřeny či zavřeny, aby se třeba neuhodila.

Pozitivně do jejího života zasáhl slepecký pes Balú. Má stejné jméno jako medvídek ze známé Knihy džunglí. Je stejně roztomilý. Přivezla si ho z chovného střediska těchto vzácných psů z Prahy –Jinonic. „Mám ho již osm let, třetího února mu bylo devět,“ prozrazuje paní. „Bezpečně mě provází po Slaném i po Kladně, kam jezdím na akce pořádané pobočkou nevidomých a slabozrakých. Učíme se tam například sebeobsluze, prostorové orientaci s bílou holí; moc se na každou akci těším. Hodně lidí se diví, když jdu třeba na autobus, že mě Balú přesně přivede na stanoviště, ze kterého pak odjedeme. Odvede mě na přání do oblíbeného obchodu, lékárny, kam si přeji. Dokonale si pamatuje všechno, co jsem ho naučila.“

Aby takového pomocníka vůbec dostala, musela nejdřív přesvědčit instruktorku, že sama ovládá chůzi po městě s bílou holí. Potom - nadále pod zorným zrakem instruktorky - učila Balúa poznávat město. Protože v něm léta žije, dobře si pamatuje jednotlivé ulice, cesty a cestičky. Pes ji určitým signálem, upozorní na každou překážku, třeba že schody vedou nahoru či dolů. „Při otevírání dveří se postaví tak, abych měla kliku těsně nad jeho hlavou,“ uvádí jednu z mnoha zajímavých vlastností skvělého zvířecího tvora. Sám jsem jednu poznal. Vešel jsem do chodby domu a již Balú po schodech sbíhal ke mně. Dole se způsobně otočil a vedl do třetího poschodí, kde paní bydlí.

Zeptal jsem se, jak se nevidomý člověk baví? „Poslouchám rozhlas, televizi; z Prahy, z knihovny v Krakovské, mi posílají knížky s hlasovým textem. Na celý rok si najednou vyberu až 40 titulů. Navštěvuji také zvukové oddělení Krajské vědecké knihovny v Kladně, které vlastní na 800 titulů. Není to dlouho, co jsem doposlouchala Doktorku Quinnovou známou z televizního seriálu a Návštěvní den Šimka a Grosmanna ze Semaforu. Neváhám, když dostanu nabídku třeba do lázní nebo i do ciziny. Když nevidím, alespoň chci lidi slyšet. Do budoucna si hodlám pořídit počítač s hlasovými výstupy, případně i studovat.“

Dnes již je paní Iva opět optimistka. Ani na bývalého manžela se nezlobí. Svoje předsevzetí vychovat syny splnila. Její chlapci jsou již mladí muži. Tomášovi je 23 roků, pracuje jako vlakvedoucí. Davidovi je 21 roků, vyučil se automechanikem. Byli i jiní, kteří ji hlavně v prvních letech její nemoci moc pomohli. Za všechny jmenuje pracovnice Pečovatelské služby z Brožovského ulice v čele s vedoucí Helenou Prušákovou. Optimismus ji dávala a nadále dává věrná kamarádka Věra Matějková. A její velké přání? Od doby, kdy zcela ztratila zrak, uplynulo přes deset let. Přesto věří, neb zázraky se přece dějí… „Jsem připravena podstoupit cokoliv, abych alespoň trochu viděla,“ říká odhodlaně. „Věda jde mílovými kroky kupředu, doslova kouzla s očima dělají lékaři v USA v Bostonu. Musel by se ale najít sponzor, který by mi pomohl…“

Zdeněk Tvrdek
15. 07. 2008, 22:19


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 17. Čtenáři celkem udělili: 85 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Pavla
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.06%

Spíše ano
graf

17.61%

Spíše ne
graf

14.56%

V žádném případě
graf

18.78%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1113
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát