• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Příběh legionáře z Beřovic

Josef Plachý v uniformě legionáře. – Reprofoto Karel Vidimský

Českoslovenští legionáři byli vojáci dobrovolnické armády, jejichž největší část se rekrutovala z českých vojáků Rakousko – Uherské armády, kteří padli do zajetí. Jejich vystoupení v 1.světové válce a účast v bojích na straně Dohody, se stala jedním z důležitých předpokladů pro vznik samostatného Československa 28.října 1918. Vzpomeňme na jednoho z nich, který patřil k našim legionářům v Rusku.

Josef Plachý se narodil 5. října 1896 v Černuci. Při celkové mobilizaci v červenci 1914 byl povolán do armády Rakousko – Uherska, které po atentátu v Sarajevu vyhlásilo válku Srbsku a za týden také Rusku. Po zhruba dvouměsíčním výcviku byl se svým bataliónem poslán na ruskou frontu v Halíči. Doplnili 8. Pražský pluk, který byl nasazen mezi Kraskem a Lublinem (dnešní Polsko). Při jedné z bojových akcí se po útoku na ruské okopy dostali do obklíčení, a protože Češi se pro císaře pána nehodlali nechat zmasakrovat, raději padli do zajetí. Stalo se tak 20. července 1915. Měli ještě to štěstí, že je zajali „bílí“ a jejich pochodový transport pak provázeli kozáci. Po dlouhém putování se dostali až do Moskvy a odtud pak vlakem do Doněcké oblasti, kde jako zajatci pracovali na šachtě. A protože to byli Češi, našli si i v takové situaci prostor pro legraci a zábavu. Založili dokonce i kapelu. Josef Plachý byl u své jednotky vojenským trubačem, a tak se jako muzikant dobře uplatnil.

Poté, co vešla v platnost mezinárodní dohoda, známá jako Kyjevský zápis ze 29.srpna 1916 otevřela možnost formování československé armády z našich vojáků v Rusku. Češi, kteří tak jako Josef Plachý pracovali v doněckých šachtách, se pochopitelně všichni přihlásili. Pro různé administrativní problémy se vyřízení protáhlo až do roku 1917. Vojáci pak byli soustředěni ve vesnicích na Ukrajině. Při přesunu do Kyjeva, v únoru 1917, svedli tuhé boje s Němci, kteří na Ukrajině postupovali.

Na mezinárodní diplomatické půdě vyjednával T.G.Masaryk odchod legionářů z Ruska do Francie, kde by bojovali na západní frontě. Ale v říjnu 1917 přišla bolševická revoluce. Nová vláda uzavřela s Německem tzv. brestlitevský mír, což ve svém důsledku znemožnilo návrat čs. legií na západ, jelikož jim v tom bránili právě Němci. Zbývala tedy jediná možnost, a to po železnici na východ do přístavu Vladivostok a odtud po moři zpět do Evropy. V březnu 1918 se legionáři probojovali přes postupující německé jednotky do železniční křižovatky Bachmač. Odtud se vydali transsibiřskou magistrálou na svou dlouhou a dramatickou anabázi.

Po mnoha bojích s rudými, bílými i různými loupeživými bandami, po obrovském úsilí, které vyžadovalo zabezpečení a opravy tratě, dorazili počátkem roku 1920 do přístavu Vladivostok. Tam se konečně mohli nalodit a postupně odjíždět domů.

Mezitím byla 28.října 1918 vyhlášena samostatná Československá republika a oni se v nepřítomnosti stali příslušníky armády nového státu.

Josef Plachý se vrátil přes Suezský průplav do Terstu a odtud konečně domů. V listopadu 1920 se přiženil do Beřovic, když pojal za manželku slečnu Fajglovou. V květnu 1921 se stal členem Čs. obce leginářské a vstoupil do tvořící se armády. Sloužil v Terezíně a v Litoměřicích. Po Mnichovu 1938 a následné okupaci, kdy byla československá armáda rozpuštěna, pracoval na statku v Beřovicích. Po válce se do armády vrátil, ale v roce 1949 byl spolu s dalšími důstojníky obviněn z přípravy údajného vojenského převratu v Chomutově. V zinscenovaném procesu byl odsouzen k vězení v Jáchymově. V roce 1953, kdy byla nástupem nového presidenta udělena amnestie, byl propuštěn. Částečné rehabilitace se dočkal až v roce 1969. Do armády se už nevrátil, pracoval jako skladník na státním statku v Chomutově, kde žil až do své smrti, 27.října 1981. Pochován je na hřbitově v Beřovicích.

Podklady a informace jsem mimo jiné čerpal ze záznamu osobního vyprávění pana Josefa Plachého, které na kazetu zachytil jeho syn František, a ze vzpomínek jeho vnučky, paní Marie Schwertnerové. Za spolupráci děkuji panu Stanislavu Tůmovi.

Karel Vidimský
21. 10. 2008, 22:59

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.