Jen málokdo v listopadu nezaznamenal události na litvínovském sídlišti Janov a zdá se, že to zdaleka nebylo poslední slovo, týkající se začlenění našich problémových spoluobčanů do většinové společnosti. Situace na těchto sídlištích – nebo chcete-li ghettech – by se dala přirovnat k hrnci s horkou vodou. Dokud je voda v hrnci – nic se neděje, ale když čas od času vzkypí a přeteče, nastane ten správný moment pro to, aby obě zúčastněné strany vyrukovaly do nesmiřitelného souboje. Tehdy se do sporu vehementně zamíchají i veřejné orgány, které jinak před tím situaci jen přihlížely.
Ostatně, vzpomeňme si na události ve Slaném, když radnice před časem vyhlásila „nulovou toleranci“. Do našeho Mexika se v tu ránu za účasti televizních kamer začali sjíždět ochránci lidských práv – ať už se jednalo o paní Šabatovou z úřadu Ombudsmana či anarchistu Poláka. Když o pár roků později tlupa těchto obyvatel bez placení projela s vrchovatě naloženými vozíky z Plusu, nepřijel už nikdo.
V mnoha městech se příslušné orgány téměř záměrně vyhýbají situacím, kde by mohlo dojít k eventuálnímu konfliktu, resp. jakémusi střetu zájmů. Tak například v brněnských „šálinách“ mají romské děti doslova eldorádo a žádného policistu nenapadne do takové tramvaje vstoupit a totéž se týká i revizorů, kteří jsou jinak na ostatní černé pasažéry ostří jako pes. Co kdyby takový revizor přistihl tyto nebohé děti bez platné jízdenky. Nedopustil by se tím rasové diskriminace? Díky této nepostižitelnosti v těchto dětech narůstá od malička nezvratná jistota, že ony mohou všechno a že se na ně nesmí nikdo křivě podívat nebo je dokonce napomenout. To se ovšem nemusí týkat zdaleka jenom Brna.
A v této souvislosti jsem si vzpomněl na tuto příhodu. Primánka slánského gymnázia si krátce před odjezdem autobusu namířila něco koupit do jednoho místního supermarketu, kde se u východu bavily tři romské dívenky tím, že „kontrolovaly“ odcházející z obchodu. Jejich zábava tak trochu připomínala dětskou hru doprovázenou říkánkou „Zlatá brána otevřená...“ Někoho bez řečí propustily ven, jinému zastoupily jen tak - jako z legrace - cestu. I naše spěchající primánka měla při odchodu z krámu cestu zarúbanů. Protože spěchala na autobus, mírně se ohradila a chtěla přes dětský „zátaras“ projít. A to neměla dělat. Cigánečka malúčká ji nepřičarovala synečka, ale vlepila políček. No, spíš než políček to byla pořádná facka takříkajíc přes celou hubu, po které ještě dlouho zůstaly otisky špinavých prstíků na opuchlé tváři. A to za mlčenlivého přihlížení ostatních nakupujících i pokladních. To je vlastně vše. Snad jen malý detail: pokud by facku některému romčeti vlepila naše primánka, byl by to rasismus a možná by přijela situaci řešit i samotná Džamila. Když je to naopak, jedná se samozřejmě jen o obyčejnou klukovinu (nebo chcete-li holčičinu)! Zkuste pak vykládat jedenáctileté holce něco o rasové snášenlivosti. Ona ví své. Ostatně, má i svoji první zkušenost, jak to vlastně v životě chodí.
Vladimír Rogl
06. 01. 2009, 17:30
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.08%
Spíše ano
17.74%
Spíše ne
15.30%
V žádném případě
23.89%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01