• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Rasismus nebo opatrnost?

Není to tak dlouho, co nám z Bruselu vzkázali, že Česká republika se nechová příliš vlídně ke svým romským spoluobčanům. Vlastně nás svým způsobem označili za rasisty. Nemám v úmyslu rozebírat oprávněnost tohoto soudu ani diskutovat o prasečáku v Letech, ale svěřím se s malou osobní zkušeností.

Jedno dopoledne jsem měl co dělat ve Slaném a protože jsem vše vyřídil poměrně hladce a rychle, měl jsem dost času i na nákup v supermarketu, který se nachází u autobusového nádraží. Ve značném předstihu jsem tak usedl na zastávce číslo 7, dvě nákupní tašky položil k nohám a rozevřel noviny. Do odjezdu autobusu zbývala téměř půlhodina, zastávka zela prázdnotou, a tak jsem se v poklidu věnoval četbě denního tisku. Najednou kde se vzali tu se vzali, na lavičku přisedli dva romští - asi třináctiletí chlapci, možná jim právě začínaly předčasné prázdniny. V puse měli cigarety a v ruce mobily, kterými pilně někam volali. Netrvalo dlouho a na zastávku se postupně natrousilo snad deset snědých dětí – kluků i děvčat. Prostorná lavička byla najednou těsná a tichá zastávka plná dětského brebentění a překřikování. Většina dětí byla rovněž vybavena mobilními telefony a jestli se nepletu, kolovala mezi nimi i láhev s čímsi, možná to byla limonáda, kdož ví?! Z obou stran si ke mně těsně přisedly dvě černovlasé dívky v rozpuku a zřejmě je velmi zaujal obsah mých novin, protože si je začaly hlasitě předčítat – každá však jiný článek. Další mládenec - přestože měl na ruce docela slušně vyhlížející digitálky - se mě neustále vyptával, kolik je hodin.

Ačkoliv jsem od přírody tvor důvěřivý, začal jsem si v duchu promítat následující eventuality. Když děti okřiknu a nenechám pubertální krasavice pokračovat v četbě, budu označen za nepřejícného gádžu, který romským dětem upírá právo na vzdělání a integraci. Co když ale se některému chlapci zachce se blíže seznámit s obsahem odložené tašky nebo si prohlédnout fotoaparát, který jsem měl neprozřetelně hned na povrchu jedné z nich? Rozběhnu se za ním a ponechám druhou – případně obě kabely – stát u lavičky? A jakou bych měl jako postarší prošedivělý pán šanci při takové podivné hře na honěnou se svalnatým dorostencem? Nakonec jsem zvolil řešení velmi jednoduché a prozaické. Složil jsem noviny, vymanil se z těsného obklíčení dívek a za hurónského smíchu celého osazenstva zastávky, zbaběle odešel k výlohám nedalekému marketu, kde jsem měl poněkud větší pocit bezpečí. Na zastávku jsem šel až těsně před odjezdem autobusu a byla – jak jinak – opět liduprázdná. Současně jsem si vzpomněl, že něco velmi podobného „v bleděmodrém“ se mi přihodilo před dvěma roky v Kladně v parku u divadla. I když to byla parta zcela jiná, scénář byl až dojemně shodný.

Nevím, možná by mne pánové z Bruselu nebo pan Kocáb za mé nevstřícné chování pokárali, ale mne by spíš zajímalo, jak by se v podobné situaci zachovali právě oni.

Vladimír Rogl
07. 07. 2010, 13:12

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.