• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Nedej zahynouti...

Přestože náš národ příliš velkou zbožností nevyniká, svatého Václava si vzít nedá a ctí ho od pradávna. I v našem regionu je celá řada míst, která se k tomuto nejvýznamnějšímu Přemyslovci vztahují – ať už se jedná o kostel sv. Václava v Ovčárech, Kmetiněvsi či v Hobšovicích, kaple v Libovici nebo v Budeničkách, obraz u sv. Gotharda ve Slaném, oltářní křídlo v Knovízi, sochy v Královicích, ve Velvarech nebo ve Vraném. Podle slánského historika Dr. Vladimíra Přibyla by jejich výčet stačil na celou esej.

Život našeho národního světce poznamenaly legendy velmi rané - dokonce už z poloviny desátého století. Staroslověnské i latinské legendy velebily jeho zbožnost, štědrost k chudým a ochotu pomáhat vždy a všude. Národ si však svého knížete posadil na koně a přestože se sám svého času pokořil před mocnějším sousedním vladařem, kterému přislíbil odevzdávat pravidelně 500 hřiven stříbra a stádo skotu, stal se v lidovém pojetí dokonce vojevůdcem bájných blanických rytířů. Ostatně, zhojená sečná rána na jeho lebce dokládá, že nebyl zbabělcem, který by se vyhýbal boji. Legenda nabývala na síle, kterou neohrozil ani Jan Hus či Jan Nepomucký a chorál „Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě ..“ byl slyšet na válečných i mírových polích. Pamětníci osudových let národa dodnes vzpomínají na to, jak zněl tento hymnus za okupace či po srpnu v osmašedesátém. Sv. Václav se stal jednoznačně symbolem české státnosti; jeho obraz je na pečetích zemského soudu i pražské univerzity, před sochou sv. Václava byly v r. 1848 formulovány české státoprávní požadavky a v r. 1918 čtena zpráva o vyhlášení československé samostatnosti. Pod pražskou sochou sv. Václava začínala i většina shromáždění v dobách ať už „slávy, utrpení či vzdoru“.

Není ale také divu, že i této slavné tradice se občas chopila síla, která má s národem velmi málo společného. Naštěstí žádný řád svatováclavské orlice nemohl vzít knížeti jeho kredit a vážnost. Jméno Václav (což jak praví kronikář Kosmas znamená „více slávy“) nosí i představitel českého státu současného, shodou okolností druhý toho jména. Možná svého patrona ctí. Pokud ano, pak bych se velice přimlouval za znovuzavedení jednoho starého dobrého zvyku - a to každoroční vyvezení stodvaceti volů někam do ciziny. Pronásobíme-li si dvě kopy dobytčat s dvaceti lety působení posledních dvou Václavů na Hradě, docházíme k docela úctyhodnému počtu individuí, bez nichž by se nám lépe dýchalo a vládě vládlo. K tomu jí i nám dopomáhej Bůh!

Vladimír Rogl
09. 10. 2009, 15:20

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.