• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Zbraně bez pasu

Je historicky doloženo, že člověk si ochočil psa už v době kamenné a že se z obou těchto živočišných druhů v průběhu dlouhých věků stali nerozluční přátelé. Za časů našich babiček bývala většina návsí domovem početné komunity nejen drůbeže, ale i psů všemožných a hlavně nemožných ras. Ostatně, obrázky Josefa Lady tento stav jen potvrzují. Zatímco drůbež, pokud slepice či husy ještě někdo vůbec chová, se z veřejných prostranství přestěhovala na dvorky majitelů, kontumace psů jako by se našich čtyřnohých přátel netýkala. Vlastně jejich páníčků. Nejde ani tak o neškodné voříšky, kteří si tykají s polovinou vesnických kluků, jako spíše o psy, na které by jejich majitelé měli mít zbrojní průkaz. V poslední době si totiž řada majitelů domů pořídila k ochraně svého majetku zvířata tzv. bojových plemen, která mají přímo ve svých genech zakódovanou potřebu se rvát a svého protivníka zabít. Týká se to beze zbytku i našeho regionu, protože podle policejních svodek se množí napadení psem nebývalou měrou. Všichni ti pittbulteriéři, rotvajleři nebo dogy mají sice svůj dvůr s boudou nebo kotcem, ale pokud nejsou uvázáni, není pro ně žádný plot ani zeď překážkou, kterou by hravě nezdolali. Není to tak dlouho, co v naší obci přeskočil Lukas (poněkud přerostlé „štěně“ pittbula) dvoumetrovou zeď, aby zneškodnil štěně jezevčíka, které drze procházelo kolem jeho výsostného území. Přestože štěně pokojně kráčelo na vodítku po boku své paní a její vnučky, rozhodl se Lukas nekompromisně drzého jezevčíka překousnout vejpůl jako kdysi po prohraných volbách šéf důchodců Kremlička potemníka. Neuposlechl ani povelů majitelky a nic nedbal ani na početné srocení sousedů, kteří mu nakonec jeho kořist vyrvali ze zubů. Samozřejmě, že značně pocuchanou a potrhanou.

Všeobecně se rozmohl zvyk, že mnozí své čtyřnohé miláčky chodí venčit tak říkajíc na volno, bez vodítka. Můžeme to vidět i v lesoparku nad letním kinem a nejeden pes se v ranních hodinkách probíhá kolem hradu Kocour, kde si odpoledne hrají děti. Většinou si pejsek jen tak pobíhá kolem svého pána, což nemusí být právě milé nejen drobným psíkům, ale ani dospělým, a natož dětem. Zdaleka nejde jen o psy velikosti telete, protože i malý čokl dokáže člověka nebo jiného psa nevyzpytatelně a potměšile napadnout. Kdo měl to „štěstí“ nebo řekněme raději rovnou „smůlu“, že ho takový volně pobíhající pejsek napadl, obtěžoval nebo dokonce pokousal, schytá to nakonec často i od majitele agresivního zvířete, kterému by náhubek slušel možná líp než němé tváři. Vím, o čem mluvím.

O tom, že se psy může nastat celá řada potíží, se můžeme přesvědčit i v právní poradně Slánských listů. Když se nad tím ale zamyslíme, tak nakonec nejde ani tak o tato zvířata, ale zase a znovu o jejich pány, kteří nekonají, co mají konat a jejich chováním trpí nejen okolí, ale nakonec i ten jejich pes. A ten si to nezaslouží, protože pořád zůstává nejlepší přítelem člověka.

Vladimír Rogl
15. 03. 2011, 08:32

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.