• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Těžký život fotografa

I když jsem fotografoval od školních let, považoval jsem se vždy jen za amatéra, který fotí dovolenou, děti a Vánoce. To se nezměnilo ani po nástupu do redakce jedněch pražských novin, kde se o obrazovou část článků staral redakční fotograf. Určitý zlom nastal tehdy, kdy jsem začal spolupracovat s regionálním tiskem a bylo nutné se postarat i o doprovodný fotomateriál k textům. Řeknete: co na tom, namíříš foťák, cvakneš a máš to v cajku. Jenže, máš-li se soustředit na dění, případný rozhovor a ještě k tomu pohotově fotit tak, aby byl obrázek vypovídající a měl přijatelné technické parametry, není to jen tak. A najednou máš na krku trapasy, o kterých se ti ani nesnilo. To, že řediteli jedné školy z hlavy vyrůstají dvě mohutné snítky jmelí, který byly ve váze za ním a na obrázku silně připomínají parohy, je ještě maličkost. Daleko „zábavnější“ je situace, kdy člověk nestihne ten správný okamžik a mezitím co nastavuje hejblata na aparátu, aktéři odejdou ze scény. Hanba mne fackovala, když mne šéf uložil udělat reportáž na podnikové slavnosti v Hejtmanském dvoře, kde se měl předávat i šek starostovi města. Jelikož akce byla den před uzávěrkou, přidělili mi redakční „digitál“, který jsem tehdy držel poprvé v ruce. Zákonitě se stalo to, co je černou můrou fotoreportérů. Starosta převzal obří šek a odkráčel z pódia, aniž se mi podařilo stisknout spoušť. Po chvilce váhání jsem se osmělil, došel za starostou, který seděl s generálním ředitelem u kafe a požádal je o opakování slavnostního aktu. Oba pánové měli naštěstí pro moje trable pochopení a s jistým pobavením znovu zapózovali - byť už ne na pódiu.

Co se fotografuje nejlépe? Celebrity, zvířata, senioři nebo děti? Ono je to někdy prašť jak uhoď! Někdy je tato práce spojena s nervozitou či vztekem, ale i určitou dávkou šibeničního humoru! Ostatně, posuďte sami: Koně postojí, celebrita většinou taky. Při ostře sledované návštěvě čtyř prezidentů ve Slaném jsme měli vyhrazený plácek u kašny na náměstí, kde jsme trčeli přes tři hodiny. Minutu před příchodem vzácných hostů se na náměstí přiřítili kameramani polské televize, kteří nás se svou technikou doslova smetli. Loni mne pozvali do domova seniorů, kde si jeho obyvatelé stěžovali na bývalé vedení. Toto setkání si stále fotily dámy z managementu domova, ale když jsem si na závěr besedy chtěl udělat pár snímků i já, protestovaly: „Nás nefoťte, my si to nepřejeme!“

A jednu perličku nakonec: Den otevřených dveří v jedné slánské mateřince. Příjemné prostředí, milý personál, hravé dětičky. V koutě učebny si děti zřejmě hrály na hejno kuřátek. Sedaly, ulehaly a byly prostě k sežrání. Jakmile jsem však na ně zamířil aparát, vystartovala na mne paní učitelka s výkřikem „Mně ne!“ a nastavila dlaň proti objektivu. V tom okamžiku se z hejna kuřátek stala smečka divoce řvoucích kojotů s napřaženými ručičkami. Divíte se, že jsem s láskou zavzpomínal na jistého Herodese?

Vladimír Rogl
20. 07. 2010, 12:50

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.