• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Hulcr ze Slánska probudil papuánskou sopku

Jiří Hulcr s výrobky Papuánců na fotografii Slávy Pilíka.

Nejstarší syn rodiny Hulcrů z Horní Kamenice u Vraného – Jiří, by mohl být pro mnohé ztělesněním přímé cesty za úspěchem tak, jak po ní mnozí touží. V oblasti vědy, v oboru entomologie, je totiž již hodně známý. Od prvotních krůčků v dětství při poznávání brouků se stal velkým odborníkem na tropický hmyz, zvláště pak kůrovce. V těchto dnech obhájil na Biologické fakultě Jihočeské univerzity svou dizertační práci a stal se doktorem přírodních věd. V letech 2002 a 2006 strávil více než rok výzkumem na Nové Guineji, společně s dalšími vědci, a tento tým přinesl nové převratné poznatky o zákonitostech vytvářejících druhovou pestrost pralesních živočichů. Bývalý žák zlonické základky a student slánského gymnázia zároveň studuje na universitě v Michiganu, kde je součástí prestižního vědeckého týmu, který vede Anthony Cognato. Publikuje v odborných vědeckých časopisech, například v celosvětově známém Nature. Jak se dostane zlonický prvák až do Ameriky a se svou vědou na většinu kontinentů zeměkoule, jsme se Jiřího Hulcra ptali v Horní Kamenici před jeho návratem do USA.

Kdy si myslíte, že nastal ten zlom, kdy jste se začal věnovat právě biologii, jako vašemu životnímu oboru?

Myslím si, že to bylo na slánském gymnáziu. Ředitel Milan Dundr je vášnivý biolog a biologii na gymnáziu hodně podporoval. Myslím, že především díky jemu je tam i velmi dobrá knihovna. Zařizoval olympiády a v utvrzení názoru, že studovat podrobně biologii není nic divného, mi hodně pomohl. 

Proč jste se rozhodl studovat právě v Americe a jak k tomu vlastně došlo?

Na začátku mého studia na Jihočeské univerzitě jsem začal pracovat na výzkumu kůrovců. Bylo to v době, kdy byla na Šumavě velká kůrovcová kalamita, někdy v roce 2000. Tenkrát to bylo nosné téma, lidé si mysleli, že to jde řešit. Bylo to tak velké entomologické téma, které mělo smysl studovat, mělo to praktický význam. Na fakultě jsem to ale studoval prakticky sám. Už tenkrát jsem věděl, že dělat dobrou vědu bez týmu prostě příliš nejde. V naší republice jsou výborní odborníci, jen tu není tak široký prostor pro vědu, jak jsem si představoval. Začaly mne zajímat tropy, přesněji ekologie tropických organismů a v Čechách v tomto směru není prostor. Spojil jsem se tedy s lidmi, kteří dělají dobrou vědu v tropech, začal jsem tam studovat tropické kůrovce. Konkrétně to začalo na Papui – Nové Guineji.

Četl jsem ale, že jste tam byl poprvé ještě před svým odjezdem na studia do USA.

Ano, to bylo ještě na Jihočeské universitě. Jedním z jejích profesorů byl ve světě velmi známý český entomolog a vědec Vojtěch Novotný, mimo jiné také pracovník Entomologického ústavu. Spoluzakládal před lety mezinárodní terénní stanici na výzkum hmyzu a rostlin tropických pralesů na Nové Guineji. Jednou z jeho podmínek, jako profesora, bylo, že jeho studenti měli určitý čas strávit také v této stanici. V roce 2002 jsem tam odjel na celý rok také já a začal jsem tam pořádně studovat to, čím se vědci celé roky zabývali. Zjišťovali jsme vztahy mezi hmyzem a rostlinami, ale jinak - na velkých plochách pralesa, takže výsledky jsou mnohem přesnější a mají obrovskou vypovídací hodnotu. Tato stanice zapojila velké množství místních vesničanů - Papuánců, které jsme naučili živočichy sbírat, pracovat s tímto materiálem i zadávat data do databází. Díky tomuto přístupu k výzkumu jsme mohli dosáhnout takových dobrých výsledků, že články o výzkumu otiskl i prestižní vědecký týdeník Nature. Bylo to něco jiného, než když se nějaký profesor s pár lidmi někam vydá a získá jen určitou malou část poznání. Například já tam pracoval ve třech lokalitách, které byly od sebe vzdáleny i tisíc kilometrů. To jsou škály, na kterých předtím nikdo takový výzkum neprováděl. Když se pak použijí správné analýzy a statistky, je teprve zřejmé, jak vše funguje a vyvstanou dosud nepoznané vztahy v přírodě, a závěry lze skutečně odpovědně využít.

Přesto jste poté odjel studovat do Ameriky?

Ano, jak už jsem řekl, šlo o získání většího prostoru ke studiu. Nevyměnil jsem své vědecké téma, ani své spolupracovníky, jen jsem přibral další. Na Jihočeské univerzitě mi, snad díky mým výsledkům, umožnili studovat dál bez toho, abych tam pravidelně docházel. Nyní jsem pořád v kontaktu se svými kolegy z Českých Budějovic, což umožňuje spojení jejich expertizy a jejich terénního stanoviště na Nové Guineji s naší taxonomickou a molekulární laboratoří na michiganské univerzitě. Jde o moderní studium těchto organismů s možností přečíst si jejich DNA – jako informační hodnoty. Jde o další velký zdroj dat o nich. Musím ale říci, že jsem měl určité štěstí. Naskytla se mi tenkrát výborná možnost. Jeden z mála odborníků na tropické kůrovce, kteří ve světě jsou, Anthony Cognato, získal velký grant a mohl zaměstnat studenty, školit je a také jim dát prostor, aby dělali svou vlastní vědu, která samozřejmě byla také součástí jeho úsilí a práce. Moc jsem nepřemýšlel, už tenkrát jsem byl rozhodnutý, že jakmile bude příležitost, chopím se jí. Napsal jsem mu, popovídali jsme a on mě vzal. Nejdřív jsem byl s ním v Texasu a když před půldruhým rokem získal pozici na Michiganské univerzitě, tak šel celý jeho tým, včetně mne, tam. 

Jak si v Americe vedete, jaký byl váš poslední rok?

Také na Michigan State University studuji doktorandské studium a jsem zaměstnán jako doktorand, tedy mám stálý příjem. Hned, když jsem na univerzitu přišel, jsem založil a řídil diskusní klub o evoluci a ekologii. Nejdřív to bylo spíš zájmově spolu s kamarády, přednášeli jsme, diskutovali, bylo to naprosto neformální. Protože tam ale bylo poměrně hodně lidí, univerzita to uznala jako regulérní seminář, na který se dokonce mohli studenti zapsat a mohli za to dostat kredity, když docházeli, poslouchali a diskutovali.

Říkáte, že ještě studujete, bude vám třicet, není to dlouho?

Je to doktorandské studium, jak už jsem řekl. Což je vlastně zaměstnání ve výzkumu. Řekl bych, že jsem už vědec, ale nejsem tak placený. Takže v roce 2008 to chci změnit. Nejdříve obhájit svou práci také v Americe. Potvrdit i v USA čerstvý titul PhD – doktora věd (označení titulu podle celosvětového systému, kdy všichni přírodní vědci mají stejný – nahrazuje označení v ČR, např. RnDr. či PhDr. – pozn. autora), který mám v České republice. Věřím, že díky mé publikační činnosti i dalším výsledkům z naší laboratoře a výzkumu v tropech po celém světě se mi to podaří. Pak chci přejít na postdoktorandské studium. Chci se věnovat významu symbiotických hub v ekologii kůrovců. To je totiž téma dosud neznámé, neprobádané a důležitější, než jsme si dosud mysleli. Zabíhá ale právě do detailů molekulárních, studia jejich DNA, a to je prostor, který můžu v právě v USA, v naší laboratoři, využít.

Tropy, to přece znamená i nebezpečí, co třeba malárie?

Z Nové Guineje jsem si malárii přinesl i sem do Čech. Tady v Horní Kamenici u rodičů jsem dostal záchvat. Je vám horko i zima zároveň, potíte se a přitom třesete, jsou to vysoké horečky. Ale když je člověk zdravý, vyrovná se s tím. Ale myslím, že by si to měl každý vyzkoušet, aby skutečně poznal, co to je (úsměv). Malárií si projde skoro každý, kdo přijede do tropů. Já, když jsem ji měl asi již poosmé či podesáté, jsem to přestal počítat.

Vaši rodiče mi řekli, že měli velké obavy, když jste jim oznámil, že pojedete na Novou Guineu, prý kvůli kmenům, které se tam mezi sebou zabíjejí?

Ano, ale to bylo s nadsázkou. To, co máte na mysli, se tam dělo naposledy někdy před dvěmi generacemi. Nyní jsou tam také kmeny, které se živí například prodejem suvenýrů turistům. Ovšem Papuánci pověrčiví stále jsou. Jednou jsme se vydali na výlet na jeden sopečný ostrov poblíž. Vylezli jsme od vesnice nahoru ke kráteru a vzali s sebou také několik domorodců. Ti tam totiž nikdy nebyli, jak se bojí duchů. Stáli jsme nahoře a házeli do dunícího a kouřícího kráteru kameny. Odjeli jsme a za dva měsíce se stalo, že sopka vybuchla a sežehla tu vesnici. Možná si lidé dosud myslí, že to bylo tím, jak jsme jejich duchy pozlobili. Ovšem, když jsme tam přijeli za čas znovu a vydali se zase nahoru ke kráteru, šlo s námi přesto o hodně víc lidí, než tenkrát. Takže bývalé obavy, myslím, jsou už minulostí.

Sláva Pilík
15. 01. 2007, 20:43

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.