Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 16. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Obchod a turistika jsou největší lásky Jiřího Jiráta

foto
Jiří Jirát má i ve svém věku velké plány. Foto Vladimír Rogl

V pondělí 27. října 2008 byl v Městském divadle ve Slaném na slavnostním zasedání městského zastupitelstva, které se konalo v předvečer 90. výročí vzniku Československé republiky, oceněn spolu s dalšími třemi zasloužilými občany Slaného pan Jiří Jirát za celoživotní práci v oblasti sportu, zejména pak při organizování a popularizaci turistiky, vysokohorské turistiky a lyžování.

Život se rozhodně s 82letým panem Jirátem nemazlil. Téměř celý život se pohyboval v prostředí obchodu, ale k jeho láskám patřil i sport a turistika, které se věnoval ještě loni. V současnosti je indisponován a na dlouhé týdny upoután na lůžko. Přesto nic neztratil ze svého optimismu a svůj elán by mohl rozdávat lidem mladším o desítky let.

Vzpomenete si ještě na svá učňovská léta? Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Budete se možná divit, ale jako kluk jsem chtěl být knězem. To víte, vyrůstal jsem na vesnici, kdy všechny děti chodily na náboženství i do kostela a já jsem dokonce i ministroval. Samozřejmě, že jsem jako správný kluk uměl střílet prakem, pásl jsem husy a kozy a chodil i do houslí. Tak to před válkou na vsi chodilo.

Farářem jste se nestal, ale zato obchodníkem. Kde jste se vyučil?

To stojí také za vyprávění. U nás v Jarpicích měl svůj krámek židovský obchodník pan Ganz, ale do učení jsem nastoupil po měšťance do obchodu pana Dolejšího. To bylo v březnu 1941 a je třeba připomenout, že tehdy se chodilo do učení na „celé zaopatření“. To znamenalo, že rodiče zaplatili učebnímu pánovi za učně 300 korun měsíčně za byt a stravu a nadto se zavázali uhradit veškeré škody, které by učeň napáchal, kdyby rozbil třebas nějaké lahve. Učení trvalo tři roky a ve druhém a třetím roce, když už učeň něco uměl, dostával dokonce i kapesné.

Bylo to učení – mučení?

Pořádek musel být a to určitě nebylo na závadu. Byli jsme tam tehdy dva učni a měli jsme svůj pokoj nad krámem. Starší učeň byl vlastně jakýmsi náměstkem šéfa a co řekl, to platilo. Ráno budíček v půl sedmé a po snídani nástup do obchodu, přepočítat housky, a zamést chodník. Mladší učeň pak roznášel housky ke snídani asi deseti zákazníkům, kteří už na čerstvé pečivo čekali. Protože za protektorátu byly potravinové lístky, tak v poledne jsme je lepili na archy. Naše stravování, které bylo pětkrát denně, zajišťovala šéfova maminka. V jeho rodině bylo 6 dětí. Za tři roky učení se učeň naučil všechno, co potřeboval a hlavně si vštípil základní pravidlo obchodníka: „Zákazník - náš pán!“

Říkáte, že to bylo za války. Zůstaly Vám na toto údobí ještě i jiné vzpomínky?

Spousta, ale na to by nám nestačily všechny stránky vašich novin. Vedle našeho domu byla vinárna „Pod věchýtkem“, do které chodili němečtí vojáci s českými děvčaty. Po válce některá z nich pak byla ostříhána za kolaboraci dohola. Největší loučení tam vždycky bylo, když následující den odcházeli na frontu. Tehdy se hodně zpívalo, ale do kasáren se vraceli mlčky a bez rámusu. Vojáci také každý den pochodovali přes Londu na cvičiště, které bylo na ploché dráze. Ke konci války však mezi nimi byli stále mladší a mladší kluci nebo také dědci, kterým bylo přes šedesát – volksturm. To už šlo s Německem z kopce. Londa ovšem sloužila i jako společenské korzo pro slánskou studentskou a učňovskou mládež, která se zde každý večer procházela. Každý se oblékl jak nejlépe mohl a nepamatuji se, že by někdo z nich kouřil nebo dělal nějaké výtržnosti.

Jak jste prožil konec války?

Koncem války jsem byl totálně nasazen k civilní protiletecké obraně, takzvané Luftschutz, a dostali jsme hasičské uniformy. Za revoluce nás pak pověřili i odzbrojováním vojáků Wehrmachtu. Krátce po skončení války jsem uposlechl výzvu vlády a odešel pomáhat budovat pohraničí.

Opět to byl obchod?

A co taky jiného? Když jsem se v roce 1947 oženil, měl jsem už svůj prosperující obchod v Lomu u Mostu, ale během vojny jsem o něj vlastně přišel. Tehdy jsem si plně uvědomil, jak komunisté lhali národu, když Gottwald nejdřív sliboval podporu malým podnikatelům a pak znárodnili kde co. Tímto názorem jsem se netajil a tak si dovedete představit, že jsem na vojně na růžích příliš ustláno neměl. Ovšem, obchodu jsem se nevzdal nikdy, vždyť to byla moje celoživotní láska. Pracoval jsem v Pramenu, zakládal samoobsluhy a přestože jsem nikdy nebyl v partaji, stal jsem se i učitelem učňovského dorostu. Měl jsem ty nejlepší učně a učnice v kraji – kuchařky, prodavačky, aranžéry i servírky. Jenže, když k nám v roce 1968 vtrhlo sovětské vojsko, netajil jsem se ani tentokrát svým názorem na okupaci a musel jsem se s učni rozloučit a vrátit se do slánské maloobchodní sítě.

Zkusit jste ještě někdy podnikat samostatně?

Na sklonku devadesátých let jsem si udělal radost a na čas otevřel ve Slaném vlastní obchůdek s potravinami. Ale to víte, už mi bylo přes sedmdesát. Před tím jsem si ale také vyzkoušel, jaké to je pracovat v pohostinství a nějaký čas jsem byl zaměstnán v hotelu Atlas. A také to byla paráda!

Jako sportovec jste byl ale aktivní mnohem déle, ne?

Tak to je zase jiná kapitola mého života, která by se opět nevešla do jednoho románu. V Krušných horách jsem si oblíbil hory, turistiku a lyžování. První lyže jsem si ale koupil už za války za svůj první plat. Když jsem se potom vrátil do Slaného, několik let jsem organizoval víkendové lyžařské zájezdy právě mas Klínovec. Oblíbil jsem si i vodní turistiku a s kamarády sjížděl na pramičkách Sázavu. Škoda, že ve Slaném žádná řeka není. Hned, jak se otevřely hranice, jsem své aktivity nasměroval do Alp. I tyto hory jsem si nesmírně zamiloval a přátelé mi začali říkat „horský vlk“. Ostatně, co může být krásnějšího, než pohled z vrcholků Alp do údolí. Velebné ticho, které uklidňuje a působí jako balzám na duši. Divíte se, že se tam rád vracím? Jakmile se uzdravím, určitě se do Alp ještě vydám. Nechcete jet se mnou?

A to jsem Vám ještě nestačil ani povědět, že mám stařičkou Jawu se sajtkárou a že s ní pravidelně jezdím na soutěže veteránů do Knovíze a že jsem tam nejstarším závodníkem. Pane, já bych Vám toho mohl ještě vyprávět!

Děkuji za rozhovor a přeji brzké uzdravení, abyste si do těch milovaných Alp mohl zajet!

Vladimír Rogl
16. 03. 2009, 21:17


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 4. Čtenáři celkem udělili: 20 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Luboš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.33%

Spíše ano
graf

17.39%

Spíše ne
graf

14.37%

V žádném případě
graf

18.90%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1127
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát