• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Zámečník z Ledců pěvci Hakenovi svého syna neprodal

Průvodce Toman s ředitelkou muzea Boženou Frankovou v nových dobových kostýmech. Foto Pavel Vychodil.

František Toman je nenápadný člověk. Dnes jednasedmdesátiletý vdovec žije v Ledcích a ve všem, co v životě činil, byl věrný své rodné hroudě - Slánsku. Jako rodilý Slaňák strávil celý život poblíž tohoto krásného města, věren zůstal i své profesi stejně jako podniku ČKD Slaný, kde pracoval od vyučení až do důchodu na jednom a tom samém pracovišti. Stálé hodnoty mají v jeho myšlení hlavní místo. Patrně také proto, že historie, kterou si tolik oblíbil již v mládí, je právě tou nejstálejší hodnotou života. Právě touha po historických faktech ho brzy přivedla až k jeho velkému koníčku a zálibě - průvodcovské činnosti, kde mohl využít znalostí o Slánsku i dalších krásných či historických místech okolního kraje. V národopisném muzeu v Třebízi nebo ve slánském muzeu provádí návštěvníky již téměř 35 let, a to i přesto, že u profese zámečníka by málokdo znalce historie a zaníceného průvodce hledal.

Jak jste se vlastně k průvodcovské činnosti dostal?

Od mládí mne neobyčejně zajímaly knížky, zvláště ty historické a vůbec sama historie. Od malička jsme chodili s dětmi hodně do muzeí, na výstavy, nejdříve to bylo ve Smečně, odkud pocházela má žena. Jednou mne oslovila ředitelka slánského muzea paní Franková a já začal provádět v Třebízi. Dnes to je již téměř 35 let, kdy jsem poprvé prováděl návštěvníky po domě č.p. 1 - Cífkově statku. Ve všední den jsem pracoval v ČKD a v sobotu či v neděli jsem prováděl v Třebízi. Už od pěti let se mnou chodíval také můj mladší syn, kterého to hodně bavilo a brzy prováděl i sám a mnohdy toho o věci věděl i víc než já.

Je průvodcovství zajímavé a co to vlastně obnáší?

Je třeba toho hodně znát, ale také to umět podat. Já se rád zaměřuji na děti. Jsou zvídavé, musíte jim vše nejen vysvětlit, ale také ukázat. Ve Třebízi jsem jim jednou řekl, že se jdeme podívat na čerta. Začaly se bát do té chvíle, než jsem jim vysvětlil, že jde o takový stroj na vyorávání brambor. Když jsme se šli podívat na pec, bylo třeba říci, že nejde o tu pec kam chtěla ježibaba v pohádce strčit Jeníčka a Mařenku, ale že v této se pekly koláče a buchty. Jedno z děcek pohotově prozradilo, že jeho máma koláče neumí a proto jezdí na venkov k babičce.

Není to stálé opakování prohlídek nudné, zažil jste i něco veselého?

Při každé prohlídce jsou jiní lidé, jinak reagují, můžete jim říci i věci, které jindy nevyslovíte. A příhody se také zažijí. Jednou přijeli do Třebíze Dánové. Byli to starší manželé asi kolem šedesátky a dáma měla na sobě takovou mysliveckou kamizolu, na které jí na jedné straně chyběl jeden z dvojice knoflíků. My tenkrát měli zrovna expozici starých šicích strojů a také výrobků a materiálu. Jen tak mimoděk jsem našel podobný knoflík tomu jejímu a nabídl jí ho k přišití. Byla překvapená tak, že nedokázala hned nic říci, ale její manžel se smál, až se za břicho popadal.

Setkal jste se při své průvodcovské činnosti s nějakými zajímavými osobnostmi?

Samozřejmě. Většinou to bylo v Třebízi, když se tu například natáčely televizní povídky, filmy. Při natáčení tu byl Václav Vydra mladší, nebo známý slovenský herec Vlado Müller st. či další herci a režiséři. Osobně nejraději vzpomínám na to, když se tu natáčel film o pobytu Boženy Němcové na Slovensku. Hrál v něm také národní umělec Radovan Lukavský. Přestože byl špičkový herec, byl z celého štábu a herců nejméně náročný. Mnozí ostatní, ne tak významní, stěžovali na každou drobnost, on nikdy. Lukavský byl skromný, ale zásadový. Když měl večer představení v Národním divadle, tak i kdyby byl průběh natáčení jakýkoliv, končil v pět hodin s tím, že byť roli zná, musí se v klidu připravit, nalíčit, pročíst text a nikdo ho k dotočení scény nepřesvědčil. Ve slánském muzeu jsem se setkal také s pěvcem Eduardem Hakenem. Přivítal ho se mnou i můj mladší syn a mistr povídá, že by kluka koupil. Bylo to někdy v 77 roce a malý Miloš mu odvětil, že to by nešlo, protože brácha ho neprodá. Chtěl na něm ale fotku a mistr slíbil, že ji tedy pošle. Mysleli jsme si, že to bylo spíš takové gesto, ale do týdne přišla krásná fotografie Hakenovy role vodníka z Rusalky.

Ví se o Vás, že jste velký slánský patriot a na tento Váš rodný kraj nedáte dopustit. Mohl byste zmínit některá místa, která jste si nejvíce oblíbil?

Slánsko je kromě jiných krásných míst neobvyklé i zvláštní charakteristikou v podobě starých dřevěných zvonic, kterých tu je nebo v blízkosti regionu kolem dvanácti. Například v Hradečně je jediná hrázděná zvonice z 1749, dřevěná zvonice je v Přelíci, Řisutech, následují Hořešovice, Neprobylice, Kvílice, Skúry, Uhy, Nabdín, pak Bratronice, což už je ale více ke Křivoklátsku. Podobná oblast s takovými zvonicemi je až pod Orlickými horami či v Českém ráji. Pro turisty může být také zajímavý nedaleký zámeček ve Šternberku. Vždyť jde nejen o místo posledního pobytu Karla Havlíčka Borovského, byl tu i několikrát František Palacký, když byl návštěvou u hrabat Clam Martiniců ze Smečna. Jezdil sem i Tyrš a Fügner při tehdejších sokolských výletech. Slánsko je krásné všude a já jsem si hodně oblíbil místa na západě, kde například od Třebíze k Panenské Týnici směrem na Lounsko je nádherná krajina na procházky i výhledy.

Jak moc si ceníte své práce průvodce?

Muzea přibližují lidem historii. Naše Národopisné muzeum v Třebízi například ukazuje život na venkově na přelomu 19. a 20. století. Jde o to, že dnes už ani dospělí neví, z čeho se kupříkladu vyrábí máslo, jak se peče chleba, či jak se nakládalo maso do láku. Lidé neví, jak vypadala zabíjačka, neznají tehdejší život, nářadí, stroje, sečky, pluhy. V Třebízi máme například sečku na řípu, což je úplný unikát techniky. Ono je dobře umět se vcítit do historie, dokázat ji poznat, pochopit. A když třeba kráčíte po 700 let staré dřevěné podlaze a představujete si kolik lidí tudy a za jakým účelem prošlo, je to nádherný pocit. A je pěkné umět ostatní s historií seznamovat.

Sen být s historií se Františku Tomanovi splnil. Jeden ze snů ale ještě zůstal. Rád by se jednou totiž podíval do historického podzemí Pražského hradu. Tak ať se mu i tento sen splní.

Sláva Pilík
24. 05. 2009, 13:01

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.