• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Zbyněk Jelínek z Lisovic obouvá koně

Zbyněk Jelínek s kobylkou Jizerou. Foto Vladimír Rogl

Třicetiletý podkovář Zbyněk Jelínek žije se svou ženou Monikou v Lisovicích u Zlonic na usedlosti, která kdysi patřila prvorepublikovému předsedovi vlády Janu Malypetrovi. Na statku, který manželé postupně upravují a zvelebují, jim kromě smečky čtyř psů dělá společnost kobylka Jizera, welsh pony Jup a divoký tarpanský kůň Normen.

Pan Jelínek jako malý kluk vyrůstal na venkově, kde o zvířata a tedy ani o koně nouze rozhodně nebyla. Dnes je z malého Zbyňka pořádný chlap s úctyhodnou výškou, rovnající se 207 cm, ale láska ke koním ho neopustila a práce s koňmi se stala jeho životním povoláním. Jeho paní, která koňům rovněž rozumí, o něm říká, že je jedním z nejklidnějších a nejpohodovějších podkovářů, které zná.

Podkovářství je řemeslo úzce související s kovářstvím, které se zabývá výrobou a připevňováním podkov ke kopytům a paznehtům zvířat - v dnešní době především koním.

Jak jste se k tomuto řemeslu dostal?

Já mám zemědělskou školu v Kadani a úpravou paznehtů a kopyt zvířat jsme se zabývali už na školním statku. A protože byl problém sehnat kováře, tak jsem zašel za panem Dvořákem – to je taky podkovář – do Bysně a tam jsem kovali koně spolu. Asi po třech letech jsem složil v Jaroměři podkovářské zkoušky.

V čem taková zkouška spočívá?

Tam se nejdříve půl roku dojíždí – jednou za dva týdny dokonce na celý víkend – a pracuje se na kovárně, kde se musíte naučit udělat klasickou podkovu a musíte absolvovat i praxi u koní v Jeníkově, kde mají arabské i chladnokrevné koně. Tam pracujete pod odborným dohledem, který vám říká co a jak děláte špatně, kde děláte chyby a jak byste to měl dělat správně. Těch koní je tam cca sto třicet, což znamená spoustu živého materiálu. Součásti přípravy byla i teoretická stránka, která se týkala především stavby a anatomie kopyta.

Vlastní zkouška pak spočívala jak ve znalosti teorie, tak i praktické části. Vypadalo to tak, že jsme každý dostali koně a první den jsme na něho museli vyrobit na kovárně dvě podkovy. Ten den byly také písemné zkoušky. Druhý den jsme se vrátili na statek a podkovy tomuto koni napasovali, nalícovali a nakonec přibili. Odpoledne pak byla ještě ústní zkouška.

Já myslel, že podkovy dostáváte jako polotovar...

To je sice pravda, ale na zkoušku si musíte umět podkovu vyrobit sám. Stejně ale na konkrétního koně musíte i ten polotovar dotvarovat, aby mu na kopytě dobře seděla. Některou musíte rozšířit nebo například na podkovu pro nemocného koně musíte navařit různé klíny nebo rámky podle toho, jaký má ten kůň problém. Ošetřování kopyt se musí provádět pravidelně, protože jinak se opotřebením mění úhel končetin a kůň si velmi namáhá šlachy. Vhodná podkova totiž výrazně sníží namáhání kloubů a šlach, což následně snižuje onemocnění nohou. Kůň by se měl po šesti až osmi týdnech překovávat, ne proto, že by se podkova „prošlapala“, ale protože na kopytu naroste nová rohovina, což platí zvláště v létě, kdy rohovina kopyta roste rychleji.

Vzpomenete si na svého „prvního“ koně – resp. na toho, kterého jste obsloužil samostatně?

I když jsem koně podkovával už více než čtyři roky před tím, tak by se dalo říci, že je to vlastně naše Jizera a bylo to někdy před šesti lety. Do té doby jsem to samostatně nedělal.

Máte představu kolik koňů, resp. jejich kopyt, prošlo Vašima rukama?

To jste mne trošku zaskočil, protože spíš než o počet jde o to, že máte nějaké stálé koně, o které se pravidelně staráte – to je u mne takových dvě stě nebo dvě stě padesát koní, a ty vlastně děláte šestkrát až sedmkrát do roka.

Dříve bývali ve vsi třebas dva kováři a koně vodili na kování k nim, kdežto Vy dnes za nimi jezdíte s dokonale vybavenou pojízdnou kovárnou. Jaká je ta Vaše koňská klientela, které jezdíte obouvat a dělat „manikúru“ ?

Převážně se jedná o soukromé majitele a jsou to vesměs koně chované k jezdeckému sportu. Tažní koně prakticky z našeho venkova vymizeli, a když se tak nad tím zamyslím, tak koně určené pro práci se dnes uplatňují ještě v lese, kde by se lesáci do těžkého terénu s technikou jinak nedostali. A pak se ještě vyskytují také na Staroměstském náměstí v Praze. Dříve ale kovář na vesnici nekoval jenom koně, ale dělal i celou spoustu jiné práce. Opravoval a překovával zemědělské nářadí jako brány či pluhy a vše, co bylo zapotřebí.

Ve své pojízdné dílně máte podkovy těch nejrůznějších velikostí. To jsou u koňských kopyt tak velké rozdíly?

Nejmenší dospělý kůň, kterého jsem kdy koval, měřil jen něco okolo šedesáti centimetrů – to jsou „minishetlandi“. K největším pak určitě patřil mohutný chladnokrevník, který váží přibližně jednu tunu.

Ne každý kůň je mírný a klidný jako Vaše Jizera. Jak se kovají koně, kteří jsou trošku divočejší?

No, kůň mne sice ještě nekopnul, ale pomačkaná žebra jsem už měl. Kdykoliv držím koně za nohu - zvláště přední - musím být připravený na jeho reakci. Druhá ruka je vždy v pohotovosti, aby případnou ránu zachytila. Kdyby se kůň zvednul na zadní, tak by vás předními kopyty mohl doslova umlátit. To nemluvím o tom, že kůň má také zuby.

A nepozná kůň nějakým šestým smyslem, že má před sebou člověka, který to s ním myslí dobře?

Určitě. Jde o to, jak k němu přistupujete. Musíte mu dát vědět, že tu jste a vlídně na něho promluvit. Nesmíte k němu jen tak vlítnout, protože kůň si může myslet, že mu chcete ublížit a vlastně se brání.

Jaká je podle Vás perspektiva podkovářství?

Zdálo se, že je to vymírající řemeslo a podkovářů moc nebylo, ale díky tomu, že roste opět počet koní, tak roste i počet podkovářů. Já si myslím, že už to asi zůstane na stejné úrovní a v rozsahu, jak je to teď. Pokud nás bude přibývat, bude i větší konkurence.

Bojíte se jí?

Konkurence? Podívejte se, já dělám poctivé řemeslo a na nedostatek práce si určitě stěžovat nemůžu. Zákazníci mne zvou ke koním od Plzně až k České Lípě, a to je docela slušný rádius!

Jezdíte na koni Vy sám?

Když mám čas, tak ano. A rád! Já jezdím na Jizeře – to je kobylka českého teplokrevníka, a moje žena na Normenovi. Normen je divoký kůň tarpan, ale díky mé ženě je mírný jak beránek. Nejčastěji jezdíme směrem na Lotouš. Neznám lepší formy odpočinku než jízdu na koni. Ostatně, moje žena říká, že nejhezčí pohled na svět je právě ze hřbetu koně. A samozřejmě, že má pravdu!

Vladimír Rogl
11. 06. 2009, 16:28

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.