• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Aby měl na holuby, fouká tubu na Pražském hradě

Ludvík Hora s pohárem Mistra klubu a svým holubím šampiónem. Foto Sláva Pilík

Devětašedesátiletého Ludvíka Horu z Ledců jsem potkal v květnu při přípravě chovatelské výstavy ve Slaném. Od prvního okamžiku mne upoutal svým velkým optimismem a zvláštním, poklidným úsměvem. To jsem o něm ještě nevěděl, jak dobrý je právě v chovatelství holubů, kterému se věnuje již téměř 50 let. V letošním roce dokonce dosáhl jako jediný Čech úspěchu mezi německými chovateli v jejich chovatelské doméně - Německý výstavní holub. Na výstavě v Maxhütte-Heidhof získal čestnou cenu za modrého holuba v zemi, která se tímto druhem honosí a ve které je na výstavách samozřejmě obrovská konkurence.

Můžete přiblížit o jaký úspěch se v Německu jednalo?

Německý výstavní holub je tak zvaným „holubem typu“. Vyznačuje se tím, že má výraznou hlavu. Ta musí tvořit od zobáku až do záhlaví pravidelný oblouk. Holub má tedy neobvyklý tvar a přesně určené proporce. Třetinu tvoří nohy, třetinu výšky pak tělo a třetinu hlava s krkem. To se na německých výstavách, kde se sejde i na 3500 exemplářů, měří naprosto přesně a jen ti nejlepší dosahují dokonalosti. Letos tam bylo na výstavě 500 holubů a v modré barvě bylo uděleno jen pět čestných cen. Samozřejmě čtyři získali Němci, kteří v tomto druhu mají obrovskou tradici. To, že můj šampión získal 95 bodů a já jako jediný Čech také čestnou cenu, považuji skutečně za největší úspěch.

Kolik máte holubů a jak se vám daří docílit úspěchu?

Nyní mám 18 párů, ale ne každý rok se vám podaří mít skutečně dokonalého šampióna. Můžete toho docílit správným výběrem jedinců a jejich párováním, ale ne vždy se vše podaří tak, jak byste chtěl. U nás se tomuto druhu holubů věnuje jen asi 80 chovatelů, protože jejich chov je velice náročný. Já mám sice nyní šampióna, ale to mu vydrží tak jeden rok - dvě či tři výstavy.

Kdy jste je začal chovat?

Ve svých dvaceti letech jsem pracoval v ČKD Slaný a tam někteří chovali poštovní holuby. Mě k tomu přivedli rodiče, otec choval holuby také, tenkrát moravské pštrosy. Já začal jako kamarádi z práce s poštovními holuby, měl jsem jich až padesát. Choval jsem je až někdy do roku 1970, ale už to hodně zatěžovalo rodinu, tak jsem chov postupně zrušil. Na jedné výstavě jsem si místo toho pořídil chov vzácných německých výstavních holubů a od toho roku 1970 se jim aktivně věnuji.

Pokud vím v loňském roce jste získal jako člen organizace ve Slaném také ocenění Nejlepší chovatel v ČR, je to tak?

Přesněji jde o prestižní titul Mistr klubu jako nejlepší chovatel německých výstavních holubů v barvě zlato-plavé. Předtím se mi to podařilo také v roce 2004, kdy jsem titul Mistr klubu získal na speciální výstavě německých holubů v Holicích.

Říkal jste, že být dobrý právě v tomto druhu holubů je hodně těžké. Co proto je třeba všechno udělat?

Chovatel to dělá zpravidla pro to, aby měl vyrovnaný chov. Tedy, aby všichni jeho holubi byli stejní. To je cíl, který se ale povede málokdy. Když pak dostane nějaké ocenění, ukazuje to na jeho dobrou práci i znalosti. Němečtí výstavní holubi mají problém hlavně s tím, že bývá málo holoubat. Mládě má široký zob a tak se špatně klube z vejce a člověk jim příliš pomoci nedovede. Další potíž je, že rodiče je nedokážou dobře krmit. Holoubě má totiž tak široký zob, že se mu nevejde do zobáku dospělce. Je tedy třeba je krmit uměle a to vyžaduje jak šikovnost tak hlavně trpělivost. Je s tím hodně práce, ale když se vám pak něco podaří, o to větší máte radost.

Chtěl jste s tím někdy praštit, když se třeba nedařilo?

To víte, že takové situace jsou, ale to přejde. Například se stalo, že kdysi, když se na výstavy posílali holubi železnicí, přijeli jsme na třídenní výstavu do Brna a holubi nikde. Začalo velké pátrání všude možně po areálu až jsme naše miláčky našli zahrabané mezi balíky ve skladu na nádraží. Byli tam tři dny bez žrádla a my měli radost. Samozřejmě, že výstava byla zkažená, ale oni, což byl docela zázrak, to martyrium přežili.

Jak se vlastně takový holub na výstavu připravuje?

Výstava vůbec je pro zvíře velmi zatěžující. Musí si zvyknout na jiné prostředí. Je dlouho v malé kleci místo prostorné voliéry. I můj letošní šampión vydrží tak pěkný, jak právě je, asi rok. Holubi na výstavu proto musí trénovat. Já mám za voliérami takovou „tělocvičnu“, kde jsou malé klece, kde si ti, kteří půjdou na výstavu, zvykají na jiné prostředí. Také se musí naučit správně stát, aby jeho posouzení bylo co nejlepší. Čili aby dobře držel tělo, hlavu a vypadal dobře. K tomu mám takovou hůlku, se kterou mu to držení těla opravuji. Aby si například nepoškodili opeření u zobu, které se také hodnotí, vyrobil jsem jim jiné než klasické krmítko. Je kulaté, protože hrany toho původního jim ozobí poškozovaly.

Jak je tato vaše tak úspěšná záliba vůbec časově a finančně náročná, dostal jste se někdy na delší dovolenou?

Pěkný exemplář německého výstavního holuba, který je dobrý pro chov, může stát i 150 či 200 euro. To víte, že také nějaké prodám, ale to by nestačilo. A tak si přivydělávám hudbou. Hraji na tubu a takových nás je už málo, takže si mě často jiné dechovky, které tubu potřebují a hráče nemají, pozvou. Hrál jsem například jednu sezónu v dechovce na Pražském hradě. Vydělal jsem nějaké dobré peníze, pak jsem jel do Německa na výstavu, koupil pár holubů a zase neměl nic. A dovolená? Velká dovolená, to je problém. Teď chceme jet asi na tři dny s manželkou procházet se po horách. A tak jsem sem pozval dceru z Tuřan a bude se tu do večera učit, jak má holuby, ale i další naše zvířectvo krmit. Na dveřích kůlny má navíc písemný návod, co se dává ráno, co v poledne a jak to udělat večer. Co dát psům, králíkům, papouškovi a samozřejmě našim výstavním holubům.

Záliba Ludvíka Hory ke zvířatům začala v jeho dětských letech. Kromě chovatelství holubů začal chovat jako první v republice také masné plemeno burgundského králíka. V Ledcích měli také chovnou stanici dlouhosrstých kolií původem z Anglie. Šikovný bývalý soustružník celý život také hrál a hraje v dechovkách a v posledních 13 letech dokonce na ten největší dechový nástroj - tubu. V jeho zálibách se mu hodí i to, že je vyučený soustružník, protože šikovnost, která je jistě jednou z jeho velkých vlastností, je vidět na každém kroku ať již v domku, chovatelských voliérách při vymýšlení nejrůznějších „vychytávek“, králíkárnách či na zahradě, kde dělá pokusy s vinnou révou. S optimistickým panem Horou by se dalo o všem možném hovořit dlouhé hodiny. A stále by měl jistě na tváři ten poklidný úsměv, který mne upoutal už ve Slaném, když se v květnu připravovala chovatelská výstava.

Sláva Pilík
13. 08. 2009, 13:05

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.