Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 20. září 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Devadesátiletá Matylda Klapalová ze Slaného vzpomíná na své skautování i těžká léta okupace

Kliknutím zvětšit
Ve svých 86 letech začala paní Klapalová pracovat i na počítači. Foto Vladimír Rogl

Na historické konferenci, která se konala ve Slaném letos v listopadu, se po přednášce o počátcích skautingu ve Slaném, pochlubila paní Matylda Klapalová (ročník 1922), že byla členkou slánského Junáka už začátkem třicátých let a měla přezdívku Tylda.

Protože paní Klapalovou znám i jako členku Československé obce legionářské, požádal jsem ji, aby našim čtenářům alespoň trochu přiblížila osudy, které ji za téměř devadesát let života potkaly. Její tatínek Josef Lapka měl čalounickou a dekoratérskou dílnu s obchodem na Komenského náměstí. Později se rodina přestěhovala do historického domu v sousedství Velvarské brány, kde paní Klapalová žije dodnes. Tatínek zemřel v roce 1930, maminka se pak znovu provdala a v roce 1936 se jí tak narodila ještě mladší sestřička. Bratr byl o dva roky starší.

Jak to bylo s Vaším skautováním? Kdy jste se stala skautkou?

Mezi skautskou drobotinu mne jako úplně malou holku přivedl bratr, který byl od dětství nadšeným skautem. Naší vedoucí byla Anděla Bártová, která nás dokázala zaujmout vymýšlením nejrůznější činnosti. Jelikož jsme neměly vlastní klubovnu, tak se schůzky našeho dívčího oddílu uskutečňovaly v jejich vilce nad sokolovnou. Snažily jsme se vyrovnat chlapcům, a proto jsme se učily všechno tak, jako oni. Skautské i zálesácké dovednosti a zákony, konat každý den dobrý skutek, vázat uzly a umět si poradit v každé situaci. Nejvíc se nám ale líbilo, že jsme už jako malé holčičky jezdily na výpravy a o prázdninách na stanové tábory, kde jsme se učily samostatnosti a žít v souladu s přírodou. Zvláště se pamatuji na tábor nedaleko Mšece.

Ty tábory jste stavěly samy?

Na to jsme byly příliš malé, proto táborové stavby a stany na podsadách stavěli chlapci a určitě vydatně pomáhali i tatínkové. Pamatuji se, že pomáhal i můj druhý tatínek.

Nebyla Vám v noci zima?

Kdepak. Ve stanech byly pořádně nacpané slamníky, na kterých se spalo výborně. Spíš jsme měly trošku strach z nočních hlídek, ale stejně jsme na ně chodily rády, protože jsme si pak mohly navzájem vyprávět, jak moc jsme se bály. A my se rády bály, protože to bylo vzrušující a dobrodružné. Možná i proto, že jsem v té době měla nemocnou sítnici a musela nosit brýle, které snad měly čtyři dioptrie. Já se za ty brýle dost styděla a pořád jsem je někam schovávala. Tím pádem se stalo, že jsem své dětství prožila v jakémsi pološeru. Naštěstí mi později oční lékaři tuto závadu odstranili.

Jak dlouho Vám Vaše skautování vydrželo?

Hodně dlouho. Vlastně až do doby, kdy jsem se v roce 1939 jako sedmnáctiletá provdala a odstěhovala se svým mužem do Ostravy. Dodnes mám uschovánu krásnou gratulaci ke sňatku od slánských skautů a skautek. Svého muže Jaromíra jsem poznala už jako patnáctiletá studentka Obchodní školy. K našemu prvnímu setkání došlo, když jsme jako skautky byly ve Mšeci a ze Slaného tam autem přijela parta mladých pánů ze Slaného. On byl o osm let starší a já jsem se mu zalíbila. Začátkem války se tak vdávalo víc děvčat, protože se proslýchalo, že česká mládež bude nucena jít na práci do Německa.

V Ostravě jste tedy našla nový domov ?

Dalo by se tak říci. Můj muž měl velmi dobré postavení. Ve Slaném byl zaměstnán u Pálů a začátkem války ho továrník Pála poslal jako obchodního zástupce firmy Palaba na Moravu. Manžel byl jako umělecký architekt velmi šikovný a v roce 1940 si v Ostravě se švagrem Ladislavem zařídil i vlastní firmu na výrobu nábytku, tedy kromě výroby pneumatik a vulkanizérství, což byla akciová společnost. Ve stejném roce však navázal kontakt s československými důstojníky a zapojil se do protinacistického odboje. Mne držel od této činnosti stranou, abych třebas něco při eventuálním zatčení na Gestapu nevyzradila. Tato organizace dodržovala přísná konspirační pravidla a fungovala vlastně na principu „otec a syn“, což znamenalo, že jednotliví členové věděli vždy jen o dvou dalších odbojářích. Při své činnosti používali vysílačku, která byla ukryta přímo v továrně. V továrně však začalo z neznámých příčin hořet a zřejmě na udání přijelo Gestapo místo požáru vyšetřovat. I když zbytky vysílačky byly mezitím hozeny do Ostravice, zavřeli jak manžela, tak i švagra. Manželovi nic neprokázali a po třech měsících ho propustili, kdežto švagra drželi ve vězení půl roku. I potom však je každou chvíli vyšetřovali.

Po návratu z vězení obnovili provoz továrny a oba se znovu zapojili do odboje. Opět mne s ničím neseznámili a já nakonec byla ráda, protože jsem přece jen byla taková ani ne dvacetiletá nerozumná holka. V roce 1942 manžela znovu zavřeli. Asi po čtrnácti dnech přivedli na Gestapo i mne a odvedli do suterénu, kde byl ve vaně svázán do kozelce můj muž a pouštěli na něho střídavě horkou a studenou vodu. U mne stál gestapák s pistolí v ruce a říkal, že svého muže stejně už neuvidím a já že jsem mladá a mám celý život před sebou, abych byla rozumná a vše jim řekla. Jenže já jsem opravdu nic nevěděla. Muže pak odsoudili do vězeni v Breslau, odkud se vrátil s podlomeným zdravím až na sklonku roku 1944.

Hned po válce do akciové společnosti nasadili národního správce, ale továrna na nábytek nám zůstala.

Jak dlouho?

Představte si, že nám firmu v roce 1948 znárodnili hned 24. února, ale manžela zatkli už den předtím, aby jim nepřekážel. Stejně jako Němci i oni nám doslova vybílili celý byt. Muže označili za „protistátní živel“ a poslali ho pracovat na výkopy kanálů v Ostravě. Po šesti týdnech se sice vrátil domů, ale celé další roky byl stále jednou nohou v kriminále. Nový režim se ho snažil „převychovat“ tvrdou prací v nejrůznějších továrnách a stavbách. On však ale všechno bral s přehledem a dokonce jakýmsi šibeničním humorem. I v montérkách působil dojmem pána nebo intelektuála, aniž by se vyvyšoval nad ostatní dělníky a kopáče. Díky svým znalostem zastával občas i práci předáka či vedoucího, ovšem za dělnickou mzdu. Došlo to dokonce tak daleko, že mu nabídli místo ředitele krajských obchodních domů v Olomouci – ovšem za cenu, že vstoupí do KSČ. Po poradě s bývalým majitelem obchodního domu ASO pana Andra, kde měl jako ředitel působit, tak nakonec udělal. Jeho nová kariéra ředitele však byla velmi krátká, protože všechny krajské ředitele v padesátých letech pozatýkali a obvinili z poškozování státního hospodářství a dalších zločinů. Žádné zločiny mu ale neprokázali, a tak ho po necelém roce propustili na svobodu a dokonce znovu nabídli ředitelské místo, ale na to už neměl žaludek. O tom, že by snad znovu měl vstoupil do partaje, nechtěl ani slyšet. Nacistické vězení ho nezlomilo, ale podivná komunistická spravedlnost, krádeže a jejich manipulace s lidmi – to vše ho velmi ničilo a decimovalo. Prošel znovu celou řadou zaměstnání, většinou manuálních. Ani důchodu se nedočkal, protože zcela vyčerpán umřel ve svých 54 letech, v předvečer další prověrky na pracovišti.  

Jak jste všechny ty trampoty snášela Vy sama?

Těžko! Vše se podepsalo i na mém zdraví, byla jsem psychicky úplně na dně a nakonec jsem dostala plný invalidní důchod. Při životě mne držel náš syn Jiří, kterého jsme si v roce 1952 adoptovali jako miminko a kterému jsem chtěla poskytovat lásku i domov. Když potom před 15ti lety zemřel manžel mé sestry, vrátila jsem se do Slaného.

Pokud vím, tak jste členkou i Československé obce legionářské...

Ano, jako sympatizantka. Ovšem už v Ostravě jsem dobrovolně pracovala ve Svazu osvobozených vězňů. Pomáhala jsem tam v sociálním odboru a poznala, kolik lidí prožívá trápení, starosti i bolesti, často ještě větší, než jsem měla já. Když jsem se vrátila do Slaného, skoro nikoho jsem tu už neznala, a tak jsem hledala nové kontakty. Přihlásila jsem se do „invalidů“ i do Svazu bojovníků za svobodu. Chodím na přednášky, koncerty, jezdím na zájezdy a nevynechám žádnou výstavu. Před třemi lety jsem si pořídila i počítač s internetem, aby mi nic neuniklo, abych byla v neustálém kontaktu se světem. A hlavně proto, aby mi nezestárnul mozek.

Vladimír Rogl
13. 12. 2011, 21:31


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Oleg
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.94%

Spíše ano
graf

17.33%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

19.29%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1177
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát