Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 16. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Prastrýce Jiřího Chaloupky ze Smečna sežrali lidožrouti

foto
Pradědeček Antonín Chaloupka se svým synem Josefem.

To, že se v rodech dědí povolání či služba z otce na syna není zas tak nic divného. Pan otec předává svůj mlýn po otci a dědovi svému synovi, sedlák si váží svého gruntu a pole se dědí po staletí z otce na syna, šlechtické rody jsou v tomto většinou neochvějné. Ale aby již pátou generaci zaznamenali malíři pokojů, to není zas tak obvyklé. Ale jen tehdy, pokud nejste ve Smečně. Pan Jiří Chaloupka je právě ten, kdo je pokračovatelem rodu Chaloupků, z nichž většina se věnovala řemeslu, kdysi tak významnému. Byli totiž malíři pokojů.

Rod malířů Chaloupků pochází z Rokycan. Před 150 lety, přesně v roce 1888 tu Josef Chaloupka, syn měšťana a obchodníka Antonína Chaloupky zplodil syna, kterému dal jméno po svém otci. Sám se narodil v roce 1859 a od té doby je možné datovat klan malířů pokojů Chaloupků. Malý Tonda se totiž stal také malířem pokojů, pak jeho syn, vnuk i pravnuk, oba jménem Jiří. Stopadesát let je dlouhý čas a vzpomínky na tehdejší dobu zná už jen poslední z rodu Chaloupků, padesátiletý Jiří, žijící nyní ve Smečně. Nad zažloutlými rodovými listinami vzpomínal na vyprávění svého děda Josefa a minulost tehdejších malířů, kteří byli nejen řemeslníky, ale také umělci. Vždyť i osvědčení rokycanské městské rady odhaluje, že zakladatel „malířského rodu“ Antonín byl malíř pokojů, ale také muzikant. „Těm osvědčujícím listinám se prý tenkrát říkalo „protekční věci“ a v prvních třech generacích byli malíři Chaloupkové zároveň muzikanty nebo dokonce kapelníky,“ vypráví pan Jiří Chaloupka.

Tenkrát se v domácnostech malovalo jen málo, na to měli jen skutečně hodně bohatí lidé. Malovaly se kostely, kláštery, fary, dobří malíři byli obrovsky ceněni pro svou odbornost. Chaloupkové, pocházející z Rokycan, se na krátkou dobu přestěhovali do Třebenic, brzy poté do Prahy. Odtud přichází rod Chaloupků v 19. století do Smečna.

„Do Smečna přišel můj pradědeček Antonín, postavil tady dům a pokračoval v malířské živnosti. Za první republiky byla zlatá éra ochotnických divadel. Tam byly i peníze, a malíři, když se chtěli uživit, museli vyrábět a malovat kulisy,“ říká Jiří Chaloupka. Děti tenkrát pomáhaly pracovat v živnosti už velmi záhy. Dědeček Jiřího Chaloupky měl například jen pět tříd a už se plně věnoval pomáhání svému otci a stal se velmi zručným malířem. Pradědeček Antonín byl také velký bohém. Vypráví se o něm, že v době hladomoru za doby první světové války toto období překvapivě dobře přežil. „Velmi dobře vařil a rychle se ve válce vypracoval na velitele důstojnické kuchyně. Vrátil se dokonce tak tlustý, že už nedokázal vylézt na štafle. Skončil tedy s praktickou malířinou a věnoval se jen vyřezávání malířských šablon. Z oboru ale neodešel, to je pravda,“ vypráví smečenský malíř Chaloupka. Ještě větším dobrodruhem byl Antonínův bratr Gustav. Jako jeden z mála Chaloupků se nestal malířem, byl ale kapelníkem, také námořníkem a zamířil do rakousko-uherského loďstva. V devadesátých létech devatenáctého století se stal členem jedné z námořních expedic, od kterých si mocnářství slibovalo dobytí nových území a zajištění nerostného bohatství pro Rakousko-Uhersko. Při expedici se ovšem odehrála tragédie. Výprava z lodi Albatros se střetla na Šalamounských ostrovech blízko Nové Kaledonie s domorodci - kanibaly. Pět účastníků výpravy, mezi nimi také Gustav Chaloupka, tam v srpnu 1896 zahynulo. Smečenský Jiří Chaloupka k tomu doplňuje: „Když byl ještě můj děda Josef naživu, často dával tuto příhodu k dobru, když se lidé ptali, proč jsou všichni Chaloupkové malíři pokojů. Říkal: Pouze jeden z mých strýců se stal námořníkem a sežrali ho lidožrouti. Proto my ostatní radši zůstaneme malíři pokojů a držíme se doma.“

Že smečenský rod Chaloupků byl velmi silný, o tom svědčí fakt, že pradědeček Jiřího Chaloupky měl celkem pět synů a kromě dědy Josefa, ještě jeho další tři bratři byli také malíři. Termín „malíř pokojů“ se ve starých osvědčeních ani neuváděl. V té době ceněné řemeslo mohli vykonávat jen lidé s tvůrčím talentem. Malby v zámcích, šlechtických majetcích, ale také v bytech bohatých úředníků byly velmi náročné na techniku zpracování. Ale nechme hovořit posledního z malířského rodu.

„Z Prahy se naši předci přistěhovali hlavně proto, že tu byla práce díky hraběti Martinicovi. Byla tu také velká spousta kostelů, pracovali na místním zámku často i se svými dětmi. Dědovi bratři Bohumil, Jaroslav a Standa se později odstěhovali do Prahy, kde rozšířili své živnosti nebývalým způsobem. Například Jaroslav Chaloupka ve svém podniku zaměstnával až 150 lidí. Mne učil malířině samozřejmě děda a můj táta. Děda vlastně měl poslední živnost tady ve Smečně po druhé světové válce až do padesátých let. Bylo štěstí, že ji nepředal otci, protože ten by měl s nastupujícími komunisty po druhé světové válce jistě potíže. Takhle nikdy nebyl živnostníkem. Nedočkal se toho ani s příchodem sametové revoluce, protože od 80. roku už byl v důchodu,“ říká Jiří Chaloupka, který už v roce 1989 obnovil dlouholetou malířskou živnost rodu Chaloupků. Jeho děd ale ztrátu živnosti těžce nesl. Vždyť komunisté mu dokonce sebrali právo na lepší důchod, na který si za první republiky velmi vysoko připlácel. Dostal jen minimální částku a až do konce svého života si musel přivydělávat lakýrničinou. „Měl totiž úraz při práci na jednom hotelu v Karlových Varech a na štafle už nemohl. Jeho lakýrnická zručnost byla ale vyhlášená. Jednou mi kamarád, kterému děda dělal okna před třiceti lety, řekl, když je vyměňoval za plastová, doslova toto: „Ten tvůj dědek Josef byl skutečný machr. Ta moje okna, co mi lakoval, jsou jak netknutá,“ vzpomíná na svého šikovného dědečka Jiří Chaloupka.

Jeho otec Jiří Chaloupka v padesátých letech, možná z „trucu“, nastoupil do slánské Baterie a k řemeslu se vrátil až o mnoho let později. Jeho strýcové ho lákali do světa, protože se prosadili jako výborní malíři u diplomatických služeb a malovali československá vyslanectví po celé zeměkouli. On však byl usedlejší povahy, a tak pracoval ve Smečně. „Jednou z jeho posledních prací, když už byl v důchodu, bylo vymalování západní chodby smečenského zámku, což byla velmi náročná, až akrobatická práce,“ říká syn Jiří.  

Můžete srovnat práci svých předků malířů a práci malíře v současné době, ptal jsem se na závěr našeho vyprávění Jiřího Chaloupky, který se od roku 1969, kdy se vyučil, jako poslední z rodu věnuje malířině?

„Jsem přesvědčený, že dříve byli malíři pokojů mnohem větší fachmani. Nebyly tak připravené materiály, jako jsou nyní. Jen těch druhů pojiva, co existovalo! A malíř musel znát, jaké použít a kdy, jak vše kombinovat mezi sebou. Byli to vlastně svým způsobem umělci. Vždyť například dědovi bratři Bohumil Chaloupka, ale zvláště Stanislav, uměli malovat i obrazy. Také můj táta malovat obrazy uměl, mě to spíše minulo, ale zase mě toho hodně naučili v řemeslu,“ říká Jiří Chaloupka.

Ještě dnes dokáže udělat leštěnou voskovou malbu, kterou ho naučil jeho dědeček, ale podle jeho slov je klasická malířina i lakýrničina na ústupu. Sám se nyní musí věnovat hlavně sádrokartonáži, což je více než osmdesát procent jeho zakázek. Zbytek jsou ještě zakázky k vymalování bytů. Je posledním z rodu malířů, protože nemá svého nástupce. S nostalgií vzpomíná na své předky. Zvláště na svého dědečka a otce, které zažil jako dítě. Pamatuje si, jak se od nich učil i plastickou malbu. „Ještě bych uměl na plochou zeď namalovat dveře a futra, že byste to poznal až hodně zblízka. Svých předků si za všechno, co dokázali ve světě, ale i tady ve Smečně hluboce vážím,“ říká Jiří Chaloupka.

Blízko k nim má přes vzpomínky a také prastaré listiny, které pečlivě uchovává. Blízko k nim má i podle knih příběhů lidí dob dávno minulých, nazvaných Paměti jedné generace, kam sepsali humorné příběhy a zážitky, které se jim v jejich životech ve Smečně staly. Blízko k nim bude mít jistě také při opravě starobylého rámu velkého obrazu, který pro Smečno namalovali jeho strýcové Stanislav a Bohumil Chaloupkové. Jako svědectví jejich krásné práce i pestrého života rodu bude jejich dvoumetrový obraz, znázorňující pohled na smečenský zámek od Přelíce, zdobit novou zasedací místnost radnice města Smečno.

Sláva Pilík
31. 07. 2007, 16:11


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 4. Čtenáři celkem udělili: 20 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Luboš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.33%

Spíše ano
graf

17.39%

Spíše ne
graf

14.37%

V žádném případě
graf

18.90%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1127
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát