Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 13. listopadu 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Dokážu si představit i to, že funkce senátora by byla čestná a tudíž neplacená, tvrdí Luděk Kvapil, starosta Kmetiněvsi a kandidát do Senátu

Kliknutím zvětšit
Ve vedení této obce Luděk Kvapil stojí již od roku 1994. Fotoarchiv Luďka Kvapila

Ač je Luděk Kvapil starostou relativně malé obce, o jeho aktivitě – tzv. Kmetiněvské výzvě, má povědomí téměř každý občan ČR. Kmetiněvská výzva vznikla poté, co byl v loňském roce z výchovného ústavu na svobodu „vypuštěn“ - bez záznamu v trestním rejstříku, mladík, který ve 13ti letech mezi obcemi Hospozín a Kmetiněves brutálně zavraždil svou spolužačku. To, že do dnešních dnů výzvu svým podpisem podpořilo téměř půl milionu lidí, již nemohlo zůstat bez povšimnutí nejvyšších představitelů naší politické scény, a tak posléze se v Poslanecké sněmovně rozpoutaly vážné debaty o nutnosti „zalepení“ této legislativní díry.

Když po smutném odchodu Jiřího Dienstbiera z tohoto světa vyvstala nutnost vyhlásit na Kladensku doplňovací volby do Senátu ČR, byl politickým uskupením Starostové a nezávislí – s podporou TOP 09, osloven právě starosta Kmetiněvsi, Luděk Kvapil, a to nejen z důvodu, že je autorem výzvy, která vzbudila široký ohlas veřejnosti. A protože kandidaturu do Senátu ČR přijal, zanedlouho jsem se ocitl v jeho kanceláři…

- Každý člověk vyšel z nějakého prostředí, někde má své kořeny. Kde je má starosta Kmetiněvsi?

Já jsem rodilý Moravák, pocházím z obce Horka nad Moravou, která je dnes již téměř předměstím Olomouce. V té době, na začátku 50. let, tam naše rodina měla hospodářství. V domě žili mimo mých rodičů a mladšího bratra i babička, děda, teta a strýc, který měl ovšem „kapitalistickou“ minulost - v Olomouci vlastnil firmu, v níž zaměstnával několik lidí. Proto byl tehdejším režimem vnímán jako nepřítel lidu – vykořisťovatel, což s největší pravděpodobností bylo příčinou toho, že naši rodinu rozdělili a že jsme se v roce 1956 ocitli v pro nás úplně neznámém pohraničním městě, ve Vejprtech, kam jsme se museli vystěhovat.

- Jak jste to tehdy ještě jako malý kluk vnímal?

Jako malý kluk jsem tehdy ještě nechápal tu pravou podstatu příkoří, které bylo pácháno na naší rodině, ale to, že mě vytrhli z mého rodného prostředí, které jsem si zamiloval, ztratil jsem oblíbené spolužáky, kamarády, atd., jsem nesl velmi špatně a dlouho jsem se s tím nemohl smířit. Z krásné hřejivé vesničky jsem byl v podstatě přemístěn do chladného města v pohraničí s 12ti tisíci obyvateli, z nichž mnozí byli příslušníci armády, či pohraničníci a horníci z uranových dolů.

- Jak jste si zvykal v nové škole?

Zpočátku dost těžce. Když jsem nastoupil do nové třídy, tak z 34 žáků bylo více než 20 Němců. Když o přestávku spolu začali mluvit, tak jsem jim pochopitelně nerozuměl, a ještě větším problémem bylo to, že jsem neuměl ani pořádně česky, protože já jsem stále mluvil hanáckým nářečím, které ostatním žákům připadalo docela směšné. Ale později se jazykové rozdíly, ale i rozdíly v tom smyslu, kdo z jaké rodiny pochází – zda z české či německé, celkem slušně setřely. Němci přesto ve třídě vytvářeli takovou svou zvláštní komunitu a malinko se stranili Čechů.

- Když jste ve Vejprtech dokončil základní školu, měl jste již nějakou představu o Vašem dalším směrování?

Ano, já jsem chtěl jít na tehdejší „dvanáctiletku“ a z ní potom nastoupit na nějakou vysokou školu. Uvažoval jsem, že bych mohl být leteckým mechanikem nebo přímo pilotem. Mé úvahy směřovaly i ke studiu medicíny. Ředitel školy ale mým rodičům „vysvětlil“, že to nebude možné, a byly mi „doporučeny“ dvě školy, které bych mohl absolvovat – střední zemědělskou technickou a stavební průmyslovku. Obě školy byly v Kadani. Protože té „hnojařiny“ bylo v naší rodině už docela dost, rozhodl jsem se nastoupit na stavební průmyslovku, kterou jsem dokončil v roce 1967. První mou pracovní štací bylo Výrobní družstvo Stavba v Karlových Varech, kam jsem nastoupil jako rozpočtář. Zde se mě ujal už poměrně starý pán, též rozpočtář, který mě za půl roku - do doby, než jsem nastoupil na vojnu, naučil mnohem více, než co jsem během čtyř let stačil vstřebat na střední škole.

- Zmínil jste vojnu. Co jste prožil při „obraně socialistického zřízení“?

Samé „pěkné“ věci. V lednu 1968 jsem byl povolán k tehdejšímu železničnímu vojsku, které bylo jakýmsi následníkem PTP. Ocitl jsem se ve velmi nevlídném prostředí Nechranic, které ještě umocňovaly kruté mrazy. Pamatuji se, že jsme tenkrát utěsňovali odtokovou štolu přehrady. Ještě otřesnější podmínky panovaly na poddůstojnické škole, po jejímž „přetrpění“ jsem se stal lapiduchem. „Ubytováni“ jsme byli v bývalém lágru pro mukly – v Barboře nad Jáchymovem, stále obehnaném ostnatými dráty. Pocit, že ještě nedávno obývali stejné místnosti a na stejných palandách spali vězni, kteří nedaleko odtud kutali uran, byl pro mě dost skličující. Ale naštěstí v létě 1968 se mi podařilo dostat se z vojenských spárů a následný měsíc jsem byl již na návštěvě u známých, kteří bydleli v Německu, nedaleko Berlína.

- Ale to se již blížila srpnová okupace…

Ano, u známých jsem pobýval poněkud delší dobu, a než jsem se stačil vrátit do Čech, do naší republiky vtrhli sovětští okupanti.

- S jakými pocity jste se vracel domů?

No, s hroznými, protože jsem se vracel v podstatě do neznáma, neměl jsem téměř žádné informace. Otřesný zážitek jsem zažil hned na hranicích. Když jsem s dvěma kufry přecházel to tehdejší území nikoho, ze tmy se ozvalo rázné: „Stoj! Ruky věrch!“ A já po delším pobytu v Německu zareagoval tak, že jsem s sebou švihl na zem, schoval se za kufry a řval: „Nicht schießen!“

- Uvažoval jste o tom, že se vrátíte zpátky do Německa?

Ne, já nejsem typ, který by dokázal za sebou bouchnout dveřmi a už se nevrátit. A navíc Němci mi nikdy moc nepřirostli k srdci, vždy mně připadali takoví chladní a nepřístupní. Nedokázal jsem si představit, že bych s nimi třeba zašel do hospody a upřímně si pokecal, kdežto tady, v Čechách, přijdete do hospody a za 10 minut se znáte se všemi hosty a můžete se s nimi bavit prakticky o všem. Já jsem prostě zvyklý na mentalitu zdejších lidí a na krásnou českou krajinu, takže v Německu bych se cítil jako v nějakém vyhnanství.

- Jakým způsobem jste se „prokousával“ tzv. normalizačním obdobím?

Pro mě to byla nezáživná a svým způsobem i nebezpečná léta, protože v podnicích začaly být „módní“ tzv. stranické prověrky. Jakákoliv pozice od mistra výš byla pod nelítostným stranickým drobnohledem, a protože já jsem v té době začal dělat mistra v OSP v Kralupech n. Vlt. a později i stavbyvedoucího, nemohl jsem uniknout pozornosti uvědomělých a mnohdy nevyzpytatelných soudruhů. Ale já jsem se naštěstí dokázal „zformovat“ do té míry, že soudruzi mně nikdy nenabídli vstup do jejich „skvělé“ strany. Oni velmi dobře věděli, že páchám, a to s největším potěšením, jakoukoliv špatnost vůči nim, a že mám bratra v západním Německu, v Norimberku, což byl z jejich pohledu téměř zločin. Takže všechny prověrky dopadly tak, že mi bylo sděleno, že jsem ještě nevyzrálý soudruh a že na sobě musím hodně pracovat. Přestože jsem nedržel pusu, tak jsem určitě nebyl hrdinou typu pana Dienstbiera nebo Havla, jelikož jsem nechtěl, aby hněv rozčílených straníků dopadal i na mou manželku a malé dcery.

- Ale i tak jste asi občas „vykouk“…

To ano, ale jejich reakce vždy byla okamžitá a razantní, ve stylu – drž už pusu a zařaď se! Ale poté jsem absolvoval několik zaměstnání – od pozice v zemědělském družstvu až po hlavního stavbyvedoucího v Zemědělských stavbách, kde, naštěstí, moc nevadilo, že nejsem angažovaný. Do jisté míry to bylo dané i tím, že ředitel Zemědělských staveb také nebyl straník, a spíš dal na to, co člověk umí. V této pozici jsem se dost ostřílel, protože jsem musel pracovat s velmi různorodým lidským potenciálem. V mé pracovní skupině byli například bývalí vězňové, Romové, ale třeba i Slováci, kteří k nám jezdili za prací.

- A pak přišel pád totalitního režimu…

Ano, a já mohu říci, že to, co se tenkrát začalo odehrávat v listopadu 1989, bylo pro mě něco fantastického, skvělého. Dennodenně jsem hltal nejnovější informace, a jezdil do Prahy, na Václavák. Pamatuji si, že jednou nás u Štvanice zastavili příslušníci VB s milicionáři, ptali se kam jedeme a nechtěli nás pustit dál. A já jim tenkrát namluvil, že jedu na hlavní nádraží pro moji maminku, která se vrací ze Sovětského svazu, ze zájezdu, který dostala za odměnu. A tak nás raději pustili dál…

- Tehdy, na Václaváku, jste byl asi v euforii, byl jste nadšen. Jak jste potom „střízlivěl“?

Ano, byl jsem jeden z těch, kteří cinkali klíči a měli úplně jinou představu o tom, jak se to bude u nás dál vyvíjet. S postupujícím časem jsem si stále více uvědomoval to, že naše společnost je těmi více než 40ti roky totality pokřivena tak, že její narovnání, či uzdravení bude velmi komplikované.

- Čím jste se živil po „sametu“?

Přestože jsem jako největší rebel Zemědělských staveb dostal poměrně lukrativní nabídku – zastávat pozici ředitele tohoto podniku, odešel jsem pracovat do rakouského Lince. Zde jsem nastoupil do jedné stavební firmy a zpočátku zde pracoval jako řadový stavební dělník, později jsem již řídil několik staveb. I když jsem tam velmi slušný plat, tak se mi začalo po čtyřech letech zajídat to, jak na mě Rakušané nahlíželi. Stále se mnozí z nich nemohli smířit s tím, že jim poroučí nějaký „přivandrovalec“ z východu.

- Takže jste se vrátil do Čech?

Ano, a když jsem uvažoval o založení své vlastní firmy, naskytla se mi docela zajímavá příležitost – pomoci vystavět pobočku jedné pórobetonářské firmy v Česku. Takže jsem se ocitl v čele firmy, která do Čech začala dovážet stavební prvek, který na našem trhu tehdy chyběl, a posléze i realizovat opláštění velkých průmyslových staveb – skladových hal, obchodních domů, atd. Mě tato práce nesmírně bavila a naplňovala, protože jsem mohl tvořil každou jednotlivou zakázku a mohl ji výrazně ovlivňovat, hlavně po stránce cenové. Ale po osmi letech došlo k tomu, že se změnil majitel této zahraniční společnosti a vyměnil celý její management, včetně ČR. Takže jsem byl nucen odejít, konkrétně do firmy Skanska, jež měla pobočku ve Štětí. Přestože jsem stál v čele velké firmy a měl pod sebou 120 lidí, tato práce mě již tolik nenaplňovala.

- Jakým způsobem jste se ocitl v Kmetiněvsi?

To se musím vrátit o několik let zpět – do doby, kdy jsem se vrátil z Rakouska. Tenkrát, když jsem ještě bydlel v bytovce, v Sazené, jsem si chtěl někde postavit rodinný dům a začal si tudíž hledat nějakou lokalitu, která by se mi líbila. Pak jsem se dozvěděl, že v nějaké Kmetiněvsi je na prodej rozestavěný dům, a tak jsem tam hned vyrazil. Za 48 hodin po zkontaktování se s majitelkou nemovitosti jsem tento dům již vlastnil. Rozhodl jsem se tak i proto, že se mi vždycky mnohem více líbilo na vesnici, než v nějakém velkoměstě. A tato vesnička mně hned přirostla k srdci. A jak jsem se dostal do úřadu? Jednou za mnou přišli kluci – ze společnosti, které jsem šéfoval, a zeptali se mi, zda bych se v této obci nechtěl nějak realizovat. Že bych mohl kandidovat do obecního zastupitelstva. Já na to kývl a i když jsem si původně myslel, že budu jen řadovým členem zastupitelstva, stal jsem se v roce 1994 místostarostou obce a předsedou stavební komise. V roce 2004 jsem byl poprvé zvolen starostou obce.

- A do dnešních dnů jste v této obci zrealizoval řadu úspěšných projektů…

Ale sám bych to určitě nedokázal. Víte, starosta či jakýkoliv manažer musí vždycky mít okolo sebe lidi, na které se může spolehnout a kteří mu umožní se v jeho pozici úspěšně realizovat. A pokud nějaký starosta prohlašuje, že něco, co se povedlo, je jeho zásluha, tak je to nadutec.

- Napadlo Vás ať v pozici místostarosty, či později starosty, že byste nemusel být jen hlavním představitelem obce?

V té době jsem o tom určitě neuvažoval, protože „politika“ se na vesnicích dělá úplně jiným způsobem, než třeba v Senátu, ale je to výborný základ. A tak, když už se někdo odváží postoupit do vyššího politického patra, tak by určitě měl nejdříve projít komunální sférou. Měl by projít různými funkcemi, posty na obci nebo městě, aby věděl, jaké jsou skutečné problémy lidí. Já si totiž myslím, a určitě nejsem sám, že řada politiků na těch nejvyšších postech je dnes úplně mimo realitu a snad ani nemá zájem řešit vzniklé problémy. A pokud je kdysi ještě znali, tak na ně hodně rychle zapomněli.

- Když tak chodím mezi lidmi, tak slyším stále častěji, že politici se starají pouze o svůj příjem, nikoliv o problémy lidí…

Přiznám se, že i já to vnímám podobně. Víte, já nejsem člověk, který, kdyby postoupil do těchto kruhů, nepotřebuje mít nějaké náhrady za všechno možné, a dokonce si dokážu představit i to, že funkce senátora by byla čestná a tudíž neplacená. Myslím si, že takovéto funkce by měli vykonávat pouze finančně zajištění lidé, kteří jsou pak i mnohem odolnější vůči korupci.

- Vy byste dělal zadarmo?!

Jestliže již mám nějaký slušnější příjem za určitou činnost, mohu jinou dělat zadarmo. Ale bylo by nefér, kdybych tvrdil, že by mě nějaký finanční nadstandard netěšil. Taktéž by bylo nefér, kdybych byl „slepý“, neviděl, že sociální situace řady lidí není vůbec dobrá… Ale já bych se ještě rád vrátil k výkonu funkce starosty obce. Víte, když jsemnastupoval do této funkce, mým snem bylo to, abych tuto vesnici posunul do jiné kvalitativní úrovně…

- To se vám, myslím, povedlo. Do srdcí místních lidí jste se zapsal řadou úspěšných projektů, dobře zvládnutých akcí, aktivit. Přesto jedna z Vašich aktivit přesáhla, a to velmi výrazně, hranice katastru obce, ale i tohoto regionu.

Vím, na co narážíte. Na událost, která se hluboce vryla do paměti obyvatel této obce, a myslím, že nejen jich. Před sedmi lety zde došlo k něčemu velmi hroznému, otřesnému – 13letý mladík mezi obcemi Hospozín a Kmetiněves brutálně zavraždil svoji stejně starou spolužačku. Nedokážete si ani představit, co se v této obci odehrávalo, než byl vypátrán pachatel tohoto zločinu. Totiž lidé se tu vzájemně podezřívali, obviňovali, atd. A když byl potom vypátrán skutečný pachatel, který předtím se svými spolužáky chodil na místo činu pokládat květiny a přitom plakal a zvýšeným hlasem vyhrožoval, že se té svini pomstí, byl to pro zdejší lidi ještě mnohem větší šok. Prostě dokázal hrát až neuvěřitelné divadlo… Takže pachatel byl odhalen, zatčen a u místěn do výchovného ústavu, přičemž v tu dobu asi nikoho nenapadlo, že se mu prakticky nic nestane. Že ho po několika letech vypustí ven a bude čistý jako slovo Boží.

- Což se také stalo…

Ano, novináři najednou zjistili, že na svobodu se dostane pachatel brutálního trestného činu, který je závažně nemocný, ale nemusí se povinně léčit, nemusí se nikde hlásit, má čistý trestní rejstřík, může si změnit své jméno, může bydlet kdekoliv, takže se „krásně“ začlení do společnosti a splyne s davem. Přitom je to odjištěný granát, o kterém se ví, že jednou bouchne. Bylo jasné, že tento zákon je zcela špatný a že potřeba ho změnit. „Ale jak toho chcete docílit?“ zeptali se mě jednou novináři. A já jsem, přiznám se, vůbec nevěděl, jak toho dosáhnout. Jen jsem ze zoufalství prohlásil, že asi sepíši nějakou petici a nechám ji lidmi podepsat. Ač zprvu se mi to nezdálo jako nějaké skvělé řešení, po určité době jsem vytušil, že jsem na správné cestě. A protože jsem si hned záhy ověřil, že petice je věc velmi složitá a komplikovaná, zvolil jsem jiné, velmi podobné řešení – sedl jsem si ke stolu a začal tvořit tzv. Kmetiněvskou výzvu, ve které především požaduji snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let a kterou směřuji jen na pachatele brutálních trestných činů končících vraždou. Dál jsem poukázal na to, že není možné, aby takový člověk byl vpuštěn „jen tak“ do společnosti, a že v 18ti letech nemá v trestním rejstříku zaneseno, že spáchal takový brutální čin.

- Jak se Vám podařilo tuto výzvu dostat do povědomí téměř celé české veřejnosti?

V té době mně s distribucí této výzvy výrazně pomohl pan Gazdík z politického uskupení Starostové a nezávislí, s kterým jsem již předtím řešil některé věci, které nás oba trápily, týkající se například rozpočtového určení daní, atp. Jeho zásluhou se tato výzva dostala téměř do celé republiky, a protože jsme během krátké doby získali desetitisíce podpisů, mohl jsem oslovit nejvyšší politické kruhy, které se následně tímto naléhavým tématem začaly konečně zabývat.

- Ale pak vše na určitou dobu utichlo…

Ano. Až poté, co jsem přijal kandidaturu do Senátu v doplňovacích volbách za politické uskupení Starostové a nezávislí – s podporou TOP 09, přistoupil k nepatrné, ale významné změně názvu výzvy a přejmenoval ji na „Petici Kmetiněvské výzvy“, získal potřebné podpisy a předložil ji Poslanecké sněmovně, jsem docílil toho, že tento dokument se dostal do úplně jiné roviny, dimenze, a nyní je jasné, že poslanci a senátoři budou muset konat!

- Možná, že kdybyste se stal kolegou senátorů, mohlo by dojít ještě k mnohem razantnějšímu postupu v této věci…

Určitě, z pozice senátora bych měl daleko větší možnost uvést tento zákon na patřičnou míru a mohl bych se přímo podílet na jeho tvorbě. Rád bych, aby pro pachatele obdobného činu, který se odehrál u nás, už konečně byly jasně nastavené mantinely. Aby věděli, co se jim stane, pokud něco takového spáchají… A protože špatných či nedokonalých zákonů je u nás více, v Senátu bych se jistě nenudil. Mé případné působení v Senátu by určitě mělo i jinou rovinu - jako člověk, který již dlouhá léta působí v komunální politice a ví, s čím se lidé ve vedení obcí a měst dennodenně potýkají, zná velmi dobře problémy obyčejných lidí a nebojí se je řešit, bych mohl některá ožehavá témata posunout do takového stádia, že by se již museli zapojit i ostatní kolegové. V tom si docela věřím…

Děkuji za rozhovor.

Libor Pošta
17. 03. 2011, 11:42


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

rezi - 04. 04. 2011, 11:49:40
Hezké
Bydlím vedle. Veřejná doprava ani v Kmetiněvsi, ani v Hospozíně příliš nefunguje. I když je Kmetiněves na tom mnohem lépe než Hospozín, v tomto směru jsme na tom dost obdobně.
Jak můžou obce na Slánsku vzkvétat, když se jejich obyvatelé nedostanou skoro nikam... Trochu smutná bilance. Už se těším, až se odtud odstěhuji.

Dnes má svátek Tibor
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.02%

Spíše ano
graf

17.70%

Spíše ne
graf

14.21%

V žádném případě
graf

20.08%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1260
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát