• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Předválečné opevnění ve Smečně se stalo velkou láskou Jana Krinkeho

Jan Krinke na obrněném transportéru ze smečenského vojenského skanzenu. Foto Vladimír Rogl

Při příležitosti letošních oslav státního svátku „Den vzniku samostatného československého státu“ byl radnicí Smečna spolu s dalšími občany oceněn i Jan Krinke, kterému byl udělen pamětní list v uznání za dlouholetou činnost, věnovanou propagaci města Smečna v oblasti vojenské historie, zejména v obnovení vojenského skanzenu.

Pan Krinke se celých dvacet let věnuje vojenské historii na Smečně. Na začátku všeho byla snaha zrekonstruovat vojenský bunkr u zdi zámeckého parku, který byl za války zabetonován. To se mu s pomocí přítel i manželky Hany podařilo a na svátek svaté Anny byl v roce 1990 bunkr zpřístupněn veřejnosti. To byl začátek. Dnes je v těsné blízkosti zámku exkluzivní expozice vojenské techniky, která nemá v okolí obdoby.

Říká se o Vás, že bunkry a pevnosti jsou Vaší životní láskou...

Víte, já už snad v dětství jsem dostal ten železobeton československého opevnění doslova pod kůži. Můj strýc pocházel z Deštné v Orlických horách, kde působil jako člen předválečné finanční stráže na Masarykově chatě a on byl první, kdo mně ukazoval tyto bunkry. Jako děti jsme tam jezdili na prázdniny – naši vždycky říkali, že pojedeme k tetě Mařence do hor – no a my víc než po horách jsme lozili právě po těch bunkrech, kterých je tam dodnes habaděj. Ono se o tom tenkrát nesmělo příliš mluvit, protože by to leckdo mohl považovat za propagaci buržoasní republiky. Nic se o tom dohromady nepsalo, ale přece jenom jste něco bokem sehnal nebo dozvěděl od pamětníků. To byli především ti, kteří pevnosti stavěli nebo ti, kteří v osmatřicátém v nich byli připraveni bránit republiku před Hitlerem. Mezitím jsem se sice od této své lásky poněkud vzdálil, ale stačilo, abych jel na motorce kolem nějakého bunkru a poznal jsem, že stará láska nerezaví, sesedl jsem z motorky a šel alespoň pohladit jeho betonové zdi.

A hladil jste i ten bunkr ve Smečně?

Víte, já jsem měl od mládí sen dát nějaký takový objekt do původního stavu, ale nikdy mě v životě nenapadlo, že se mi to povede. Měl jsem ale štěstí, že jsem se „setkal“ s bunkrem právě tady ve Smečně a byla to láska na první pohled. Je to jeden z mála dochovanejch objektů československého opevnění, které mělo bránit Prahu. Tato obranná linie na obranu Prahy začínala u Mělníka a končila u Slap a šla právě po okraji města Smečna. Což pro mne byla výhoda, protože to je nedaleko Kladna a já jsem neměl žádné velké problémy sem dojíždět.

S dojížděním snad ani ne, ale jak to bylo s jeho uvedením do původního stavu?

Tak nejdřív jsem si tu postavil stan a začali jsme objekt vyklízet, protože byl plný betonu a lomového kamene. To jsem byl ještě pod Klubem vojenské historie – jako Klub důstojníků a praporčíků - při Svazarmu Praha, aby nám to komunisti dovolili. Dovolila mi to i moje žena, která má naštěstí pro mého koníčka plné pochopení. Babky, které kolem jezdily s chroštím, říkaly: „Vidíte, paní, a na tohle peníze jsou!“ protože zdaleka netušily, že to děláme z vlastní iniciativy a samozřejmě zadarmo. Po vyrubání obsahu pevnůstky jsme začali bunkr dávat dohromady, ale o tom, že by někdy mohl být v původním stavu, jsme se ani příliš neodvažovali snít. Naše vize byla bunkr vyčistit, vybílit a ukazovat lidem.

Tuto představu jste si ale splnil ne na sto, ale nejméně na dvě stě procent...

Díky řadě shod a náhod se nám podařilo bunkr dostat nejen do původního stavu, ale dokonce vybavit i původní výzbrojí. Dnes je bunkr perfektně vybavený i původními zbraněmi - což je například těžký kulomet TK 37, lehké kulomety vzor 26 a pušky vzor 24. Jsem přesvědčen, že v současné době je tento bunkr nejautentičtěji vybaveným lehkým objektem v celé republice. Navíc to není v pohraničí, ale ve středu Čech a lidé sem jezdí z blízkého i širokého okolí a mají se na co koukat.

Co je v té vaší vojenské expozici nejvzácnější?

Víte, ono z mého pohledu to zas až tak strašně vzácné není. Ovšem, když tam přijdou nějací mladší lidi, tak říkají „ježíšmarjá, to je teda něco!“ Nejstarší kus je tam OT 810, lidově řečený „hakl“ – to je kolopásový obrněný transportér někdy z roku 1951. Původně se vyráběly za druhé světové války v Německu, ale po válce, kdy nastala válka studená a opět se začalo řinčet zbraněmi, jsme je začali v poněkud upravené a vylepšené verzi vyrábět i my v Československu. Němci například neměli nahoře taková ta pancéřová vrata, ale jenom plachtu, a tak když by se tam hodil granát – bylo by vymalováno. Ale jinak je to z devadesáti sedmi – nebo, když se budu držet při zemi – tak určitě z devadesáti procent ten původní německý stroj.

U zdi ale stával sovětský tank T-34 ...

Ten je prodaný. Prodal jsem ho jednomu velkému muzeu u Plzně, kde jsou i letadla a další bojová technika, protože jsem nezabránil – ať jsem tam byl ve dne v noci - aby ho omladina a výrostci totálně neničili. Přiznám se, že mně doslova pukalo srdce a už ani psychicky ani finančně jsem na to neměl. Na novém místě bude mu daleko líp. Je smutné, že tank, který prodělal boje druhé světové války, by řádění mladých vandalů asi nepřežil.

Jaký je Váš vztah ke Smečnu?

Bunkr byl vlastně důvodem k tomu, že jsem se ve Smečně začal objevovat a teď, kdy je kolem bunkru rozmístěna i vojenská technika a vznikl vlastně jakýsi vojenský skanzen - tak se sem už několik let stěhuji v polovině dubna. Nejdříve to tady ještě trochu douklidím, 1. května otevřeme a jsem tu až do 1. listopadu. Občas se dojedu domů vykoupat nebo pro čistý prádlo, ale jinak jsem v té maringotce vlastně pořád. Kdybych tam měl ještě někoho k ruce, tak bychom klidně mohli mít otevřeno celý týden.

Co jste říkal ocenění města Smečna?

Abych byl upřímný, tak jsem vůbec s něčím takovým nepočítal a toto ocenění mi vyrazilo dech. Vždyť já se pořád cítím jako mladej kluk, a když mi to paní starostka volala – to jsem byl právě z kuframa ve výtahu , jak jsem se vracel z týdenní dovolené – tak jsem si myslel, že si snad dělá srandu. Ale lhal bych, kdybych říkal, že mne to ocenění nepotěšilo!

Říkáte, že se cítíte jako „mladej“ kluk. Který jste vlastně ročník?
Jéžiš! Já sloužil ještě za Žižky, to snad tam ani nepište! Jinak jsem šestačtyřicátej!

Jaké máte další plány?

Já nic neplánuji. Ráno se probudím, posadím se na postel a říkám, „jsem živej a pohyblivej – tak je to dobrý!“ Ale chtěl bych, pokud budu žít a dejchat, pořád to tu udržovat!

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Rogl

Vladimír Rogl
18. 12. 2009, 12:54

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.