• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Život nepřestal milovat ani tehdy, když přišel o obě nohy

Viktor Richter při výstupu na Milešovku.

Viktor Richter z Brandýska se vyučil zámečníkem a po vyučení nastoupil do tehdejší Poldovky. Zaměstnancem oceláren však nebyl ani dva týdny, protože 10. ledna v roce 1991 jej postihla nehoda, která mu v jeho devatenácti letech fatálním způsobem proměnila život. Přišel o obě nohy.

Viktor rozhodně nepatří k lidem, kteří by se sžírali svým osudem a stali se zatrpklými vůči lidem i sobě. Naopak - je plný elánu a plánů – i když onen tragický okamžik ze života vymazat nelze.

Jak na tuto událost vzpomínáte?

Dnes už mi to nevadí. Já jsem v té době hodně trempoval a do přírody jezdil bez ohledu na počasí – v létě i v zimě - od svých patnácti let. Tehdy jsme jeli s kamarády na vandr do Kostomlat pod Milešovkou a v Lovosicích jsem naskakoval na vlak. Naskočit se mi nepodařilo, ale sklouzl jsem vlastně pod vagón a ztratil vědomí. Když jsem se po chvilce probral, v první chvíli jsem si vůbec neuvědomil co se stalo a myslel jsem, že vstanu a vrátím se na nádraží. Když jsem však uviděl ležet levou nohu vedle sebe, došlo mi co se stalo a omdlel znovu. Pak mne probral hluk projíždějícího vlaku a já začal volat o pomoc. To už jsem ale přestával vidět a všechny zvuky a hlasy jsem slyšel jen jakoby z dálky. Zaregistroval jsem ještě kamaráda, který přiběhl a prosil mne, abych vydržel, že zavolá pomoc. Seběhli se lidé, kteří hodně křičeli a někteří dokonce usuzovali, že jsem mrtvý a chtěli mne přikrýt. Než jsem znovu upadl do bezvědomí, zaslechl jsem z hrozné  dálky hlasy, že se sem sanitka nedostane a také hlasy lidí, kteří naopak volali, že už přijeli pohřebáci. Pak mne sanitka odvezla do nemocnice v Litoměřicích, kde jsem se vlastně znovu narodil.

Jaké byly Vaše první myšlenky po probuzení?

Nebylo to jednoduché. I když jsem mnoho nocí doslova proplakal, první moje myšlenky byly na děvčata. Jestli o mne budou stát a jak to s nimi půjde. Přece jen mě bylo devatenáct a najednou tohle. Také mne napadlo jak to přijmou rodiče a pak to začalo být hrozné.

Měl jste v té době děvče?

Měl. Ona se k té mé nehodě však postavila úplně jinak než jsem předpokládal. Myslel jsem, že se na mne vyprdne, ale opak byl pravdou, protože začala nakupovat výbavu a dokonce zařizovat i bydlení. Možná se to může zdát někomu nepochopitelné, ale ten vztah jsem sám ukončil, protože v té době jsem netušil zda ještě někdy budu s protézami vůbec chodit a moje perspektivy vůbec nebyly jasné. I když mi bylo všelijak – o útrpnost jsem nestál.

A Vaše další známosti...

Naprosto bez problémů. Možná jsem si tím tak trochu posiloval to svoje „já-ství“ a dokazoval sám sobě, že nejsem na odpis.

Se svou ženou jste se poznal kdy a kde?

Martinu jsem poznal před třemi lety v čajovně a je to ta nejbáječnější holka pod sluncem. .

Vrátil jste se po úraze ještě do zaměstnání?

Po rehabilitaci v Kladrubech jsem nastoupil znovu do Poldovky a na Koněvu jsem opravoval psací a sčítací stroje, později jsem pracoval v údržbě ve zdravotnictví, ale po všech reorganizacích jsem nakonec zůstal bez práce. Nebylo to vůbec jednoduché. Práce pro tělesně postižené je velký problém. Čtu různé inzeráty, že hledají i invalidy, ale když tam zavoláte, nic, nic, jen úsměv. Mně to připadá jako výsměch všem proklamacím o zařazování a zaměstnávání postižených lidí. Mne by přitom velmi bavilo pracovat v nějaké malé dílně se dřevem, ale bohužel...

Hledal jste tedy dál uplatnění a svou „parketu“?

No, vlastně jsem tápal a pak mi nějak došlo, že se mi vždycky líbilo malování. Pokusil jsem se namalovat to co cítím – a tak vznikly mé první pocitové obrazy. Někdo říká, že jsou výrazem snů – jiný, že to je fata morgana nebo že se nad nimi dá meditovat. Nevím, sám to přesně definovat neumím. Skutečností ovšem je, že některé obrazy se lidem líbí a tu a tam se některý i prodá v Žebráku, kde mám u kamaráda stálou expozici. Ovšem, uživit bych se tím nemohl. Je to spíš koníček!

Jako kluk jste maloval?
Ne, a jestli se nepletu tak z výtvarky občas padla možná i nějaká ta trojka. Ale ptal jste se na „parketu“ – tak právě tyto parkety v obýváku jsem sestavil a položil sám. Zaujala mne práce se dřevem, vyrobil jsem celou novou kuchyni a dost úspěšně renovuji i starý nábytek. Baví mne i vyrábět různé skleněné lampy a v poslední době jsem se vrhl i na dřevo. Začal jsem vytáčet na soustruhu různé misky a bavilo by mne vyrábět dřevěné figurky a hračky.

Rád bych vrátil ještě k Vašemu trempování. Nemrzí Vás, že už nemůžete chodit na vandry?

A kdo Vám říkal, že nechodím? Láska k cestování mne neopustila nikdy. Z počátku jsem jezdil stopem. Postavil jsem se k Pharmosu, zvedl palec pravé ruky a šup - za chvíli jsem byl v Praze. Odtud pak někam na výpadovku a projezdil jsem skoro celé Čechy. Před dvanácti lety jsme si s kamarádem troufnuli i na Skandinávii - tedy vlastně jen na Švédsko odkud jsme to vzali trajektem do Dánska, ale to už jsem za sebou měl i cestu do Polska a k Baltu. Dobré kamarády mám i zde ve vsi, zajdu s nimi do hospody a každoročně v květnu se zúčastňuji v kostýmu kozáka i rekonstrukce bitvy u Brandýska.

Řídíte?

Jistě. Řidičák jsem si ale dělal až asi dva roky po úraze a auto mám s ručním ovládáním.

Slyšel jsem, že jste si troufnul i na turisticky náročný výstup na Milešovku. Ten jste absolvoval na vozíku?

Ty cesty nejsou pro vozík vůbec schůdné. Takže o berlích. Samotný výstup z Milešova až na vrchol jsem zvládl v sobotu 6. června za tři hodiny a dvacet minut. No, a zpátky zase po svých. Naštěstí mám své protézy, které mi dělali v Německu, opravdu velmi kvalitní. Tuto turistickou akci jsem zorganizoval pro sebe a své kamarády a zúčastnili se jí i z agentury „Dobrý den“ z Pelhřimova. Nazval jsem ji „Natálčin výstup“.

???

To je tak – v srpnu čekáme rodinu a holčička – určitě to bude holčička – se bude jmenovat Natálka. S Martinou jí chystáme to nejkrásnější prostředí, pohodu a především plno lásky.

Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?

Myslím, že je to velice jednoduché a snadné. Stačí žít!

Vladimír Rogl
20. 08. 2009, 12:38

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.