Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 16. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

„Starý zbrojnoš“ vzpomíná na vojnu ve Slaném

foto
Jiří Barek dnes. Foto Vladimír Rogl

Přestože většina mužů v době vojenské prezenční služby na vojnu nadávala, po letech se ve vzpomínkách dívá na tuto dobu mnohem laskavěji. Nejen proto, že jim bylo krásných dvacet let, ale že v kasárnách poznali dobré kamarády a někdy i svou životní lásku.  

K chlapům, kteří před čtyřmi desítkami let prožili ve Slaném 26 měsíců vojenské služby, patří i dnešní dispečer Spolany v Neratovicích – pan Jiří Barek. V srpnu 1967 narukoval k 1. vrtulníkové letce jako laborant a skladník PHM. U své letky zažil i trpké chvíle sovětské okupace o rok později.

Vzpomenete si někdy na tu škaredou srpnovou středu?

Nerad, ale byly to chvíle, na které se nezapomíná. Od pondělí byla naše letka na okraji lesa na Chloumku u Mělníka, a já měl shodou okolností v noci na 21. srpna stráž u vrtulníků. Nepochopitelné bylo, že jsme měli prázdné samopaly bez nábojů. Když jsem k ránu slyšel hukot těžkých letadel, zprvu jsem myslel, že se jedná o cvičení. Teprve za svítání jsem uviděl Antonova se dvěma Migy, a to už nebylo normální. Později přijela ze Slaného motospojka a jeden důstojník odešel pěšky do Mělníka, a pak odejel do Prahy zjišťovat situaci. Civilní rozhlas jsme neposlouchali, protože nikdo neměl tranzistorák. 

Jak se chovali velitelé? Vysvětlovali vám něco?

Ono nebylo co. Všichni jsme byli pěkně naštvaní, protože nám došlo, proč nám sebrali náboje. Svorně nadávali i důstojníci, a snad nejvíc pilot, major Houdek – však ho také později vyhodili. Ozbrojené byly pouze kafemlejnky (pozn. vrtulníky), protože na ty nějak zapomněli, ale ty byly uzemněny a nesměly vzlétnout. A to ani tehdy, když přiletělo letadlo Il-28 a u nedaleké vysílačky přistával polský vrtulníkový výsadek. Jeden z důstojníků měl u sebe pistoli ráže 6.35 a šest patron. A s tou jsme se měli bránit nebo na Poláky zaútočit? Svazáci pak svolali schůzi, na které jsme pálili v ohni legitimace ČSM. Komunisté byli opatrnější a spíš čekali, až jak to dopadne. Do kasáren jsme se vrátili až za měsíc, který jsme prožili mimo civilizace, a teprve tam jsme se dovídali z vyprávění zbytku letky, která tam zůstala, historky o tom, jak to vypadalo ve Slaném.

A co jste se dozvěděli?

Jelikož jsem to osobně neprožil, tak nevím, co byla pravda a co zkazky „starého zbrojnoše“. Tak se například tradovalo, že když si sověti přijeli ke kasárnám pro vodu, tak je major Kubiska vyhodil. Ti se však nevzdali a napojili se na hydrant před kasárnami. Nato naštvaný major Kubiska vyběhl se sekyrou a osobně jim rozsekal hadice. Rusáci jen zírali a zase ho nechali i se sekerou odejít. Také se vyprávělo, že na letišti měl dozorčí službu Jarda Hošek, a když ho v noci probudila letadla AN-8, nalétávající na Ruzyň, tak se v rozespalosti domníval, že se vrací letka ze cvičení a rozsvítil přistávací světla. Údajně se jeden letoun otočil a šel na přistání. Naštěstí si včas všiml, že to není Ruzyně a letadlo zvedl. Do konce vojny jsme probírali, jaký by to byl průser, kdyby pilot tu plně naloženou „andulu“ na slánské letiště posadil. Letiště končí v Kvíčku starým lomem, a tak by to přistání bylo velmi zajímavé. Včas to zhasli a pokud je to pravda, později se tím asi nechlubili. Také se vyprávělo, že velitel stráže desátník Hejda z RTZ při pokusu o obsazení letiště vyrazil do obrany s celou stráží a s ostře nabitými samopaly, a sověti se prý stáhli. Taky to mohl být slušný průšvih. Je zajímavé, že ve Slaném vojákům patrony nesebrali. Také jsem slyšel, že se ruský voják vážně zranil při kolizi tanku s domem v zatáčce k hospodě U Karla IV. - ten dům byl fakt pobořený. Vojáka pak prý jeho nadřízení zastřelili. Ale to byla zřejmě fáma, kterých se v podobných situací vyrojí spousty.

Máte pravdu! Nebylo na vojně taky něco veselejšího? Kam jste chodili na pivo?

Jednou z našich oblíbených hospod byl Hamburk a taky u autobusové zastávky „Pražská“ hostinec U zeleného věnce. Na náměstí byla příjemná vinárna Veronika s velmi dobrým vínem, ale my jsme chodili spíš na pivo. Do Ungeltu ne - tam byla Plzeň za tři padesát, a na to jsme ze žoldu 75 Kčs neměli. Dobrá byla poblíž divadla hospoda U rybiček, kde se sedělo na soudkách. Jednou nám major Zeus za odměnu koupil vstupenky do divadla na „Krásu bez závoje“, ale U rybiček jsme se tak ztřískali, že jsme představení v divadle prospali, aniž bychom nahaté krasavice zahlédli. Hodně se chodilo do hospody U Karla IV. a Na střelnici, kde čepovali Krušovice, a kterou jsme měli blízko kasáren. Přímo před kasárnami byla hospoda v jedné vilce, tam se nejvíc chodilo na černo, přes plot z autoparku.

To se ale nesmělo...

Však také, když někoho chytli, čekala ho basa. V base jsem pár dní byl taky, protože když jsem si jednou odskočil do Prahy, tak si mne při návratu vyfotil major Kubiska – ten co přesekával Rusům ty hadice – a trest mi udělil se slovy: „Barek, já Vás trestám ne za to, že jste byl na černo v Praze, ale že jste se nechal tak blbě chytit!“ V base právě seděl vojín Koza, a ten mi jako nováčkovi dal rozkaz přinést pivo – tedy hodně piva. Koza byl dvakrát tak starý, jako my. Po roce 48. emigroval a vstoupil do cizinecké legie. Pak se vrátil a musel narukovat jako záklaďák. Ve Slaném sloužil sedmý rok, jako za Marie Terezie, a protože pro samé rvačky nevycházel z průšvihů, tak byl v base jako doma, a jako uznávané legendě se mu nesmělo odporovat. Vyšroubovala se porcelánová koule u stropního světla, do které se vešlo dvacet půllitrů, donesl jsem pivo a popíjeli jsme společně i se strážnými. Na letce jsme si v té době, která byla tak trochu uvolněná, zřídili vojenský klub a jezdili si pro sudové pivo do Krušovic. Kdo neměl vycházku, mohl posedět v klubu, kde dostal pivo i na sekeru. Jeden čas jsme chodili do hospody až do  Blahotic, zvláště když tam byly na statku brigádnice ze Slovenska.

Vidíte, na děvčata bychom málem zapomněli...

Já osobně jsem měl známost v Praze, ale jinak vojáci zde své lásky prožívali a někteří se tu dokonce i oženili. Samozřejmě, že zde byla děvčata, která uniformy milovala nade vše a ročníky si je předávaly. Jedné z nich jsme říkali „matka letky“. Jmenovala se Anča. Byla to poněkud prostoduchá, ale k vojákům velmi přítulná, důstojnická dcerka, která bydlela v důstojnických bytovkách u kasáren. Randit se chodilo většinou na letiště, kde za stojánkama byl v dolíku příjemný hájek.

Dá se tedy říci, že život vojenský – byl i život docela veselý?

Ono, jak se to vezme! Ale člověk zapomene na nepříjemnosti s výcvikem a službou, a rád si zavzpomíná na ty příjemnější stránky.

Vladimír Rogl
21. 10. 2008, 22:54


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 5. Čtenáři celkem udělili: 25 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Luboš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.33%

Spíše ano
graf

17.39%

Spíše ne
graf

14.37%

V žádném případě
graf

18.90%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1127
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát