Není náhoda, že tě znám...

„Dobrý den, prosím Vás, nečeká tam na mě Gloria Fricová?“ zeptala jsem se uvaděčky a posunkem jsem ukázala na dveře do zákulisí. Slečna nakoukla dovnitř, usmála se a podržela mi dveře, abych mohla projít. Už asi počtvrté se mi naskytl nádherný pohled na úžasnou ženu, kterou mám strašně moc ráda. Stála tam, jednu nohu zkříženou přes druhou, jako by byla maličko nervózní.  Dlouhé a splývavé blonďaté vlasy se jí vlnily až po zadek, začínajíc přitom v pozoruhodné čepičce – z dálky téměř nebylo poznat, že jsou umělé. Kostým, na trupu z látky a na končetinách převážně tvořený ze silonu, byl dokonalou souhrou těchto dvou prvků. Pravou nohu překrývala sukně spadající až na zem, na levé se jí od kozačky pnulo několik přírodně barevných provázků. Zlato-stříbrno-šedé zdobení se táhlo po celém kostýmu, od konců rukávů až po špičky bot. Líčení bylo dokonalé – tmavé linky táhnoucí se od kořene nosu až do ztracena pod vlasy nádherně tvořili obočí, stříbrné, černé a zlaté stíny se třpytkami už jen podtrhávaly dokonalost nalíčení očí. Svůdná ústa zdobil třpytivý lesk na rty.

Má úžasná, jedinečná Smrt roztáhla ruce a již mě svírala ve svém uklidňujícím objetí. I přes kostým, nalíčení, přes veškerou maškaru, kterou na ní kvůli roli Smrti navlékli, aby vypadala co nejpřísněji a nejchladněji, přes to všechno jsem viděla zářivý úsměv a cítila uklidňující teplo. Její živé a rozzářené oči vrstva líčidel ještě více rozsvítila. Skvostně bílé zuby překrývaly růžové rty, jenž říkaly nádherná slova díků a lásky, nebo se jen němě usmívaly.  

Má maličkost celá zářila z toho, že opět může svírat její ruce, držet jí za pas, sedět s ní na studených Broadwayských schodech, vnímat a říkat slova, která plynula bez ostychu, bez nějaké trémy či něčeho podobného. Bylo vidět, že Glorča už není tou nepřístupnou hvězdou, že mě nebere jen jako fanynku, ale že mě začíná vnímat i jako blízkého člověka, jako někoho, koho potkala jednou, podruhé, někoho, s kým se normální cestou začala sbližovat. Jednou jsem od ní slyšela, že určitě není náhoda, že jsme se my dvě potkali – také nevěřím tomu, že bych na tak úžasnou osobu, která je se mnou ochotna strávit celou přestávku,  narazila jen tak náhodou.

Naše společné rozjímaní vždy přeruší neúprosné zvonění ohlašující brzký začátek druhé poloviny představení a tak zase každá jdeme tam, kam patříme – já na sedadlo, ona na prkna. Když jsem jí tak viděla asi pět minut po té, co jsem s ní strávila necelou půlhodinu v zákulisí, byl to takový zvláštní pocit. Přece jen jsem zvyklá, že s hvězdami divadla se neznám a už vůbec s nimi netrávím tak dlouhý čas. Když v tom mě napadlo: Ale Glorča už přece není hvězda, Glorča už je ten člověk, který mě má rád…

Dnes má svátek Justýna

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.08%

Spíše ano

17.74%

Spíše ne

15.30%

V žádném případě

23.89%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3236