• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánský pitaval:
Fantom zahrádkářských kolonií

O jednom z příběhů majetkové trestné činnosti, který poškozoval majitele chat, zahrádek a zahradních domků v okolí Slaného a který by se spíš dal nazvat nekonečným „krimiseriálem“, hovoří pracovník kriminální policie ve Slaném – kriminalista poručík F.

Tento příběh se odehrával na Slánsku v průběhu osmdesátých let – tedy před více než dvaceti lety - a jejich aktér dokázal spolehlivě šokovat majitele zahrádek a zahradních chatek v zahrádkářských kolonií na předměstí Slaného i v jeho okolí, zvláště pak osady kolem Hvězdy a Jedomělic. Ostatně, stále žije ve Slaném dost zahrádkářů, kteří se na jeho „návštěvy“ pamatují. Stejně jako bývalí příslušníci Veřejné bezpečnosti.

„Pan“ pachatel

Smutným hrdinou tohoto příběhu byl pachatel, který si Slaný s jeho okolím velmi oblíbil a svou trestnou činnost prováděl výhradně zde - snad také proto, že byl slánský rodák. Tehdejší padesátník Antonín Suchý trávil většinu svého pestrého života ve výkonu trestu, ale kdykoliv byl propuštěn, vracel se neomylně jako tažní ptáci znovu do Slaného ke stejnému způsobu života i obživy.

Podle scénáře, který měl ve své mozkovně zakódovaný a který operativně měnil a přizpůsoboval situaci, po krátké obchůzce slánských hospod vyrazil neomylně do jednotlivých chatových lokalit, které začal systematicky otevírat. Je třeba konstatovat, že některé chatky mu padly natolik do oka, že se k nim systematicky vracel a rád je znovu a znovu navštěvoval. A tady se vlastně můžeme zastavit u slovíčka „pan pachatel“. Zde se totiž v praxi osvědčilo to co se dnes mnohým majitelům chat doporučuje. Stalo se totiž nepsaným pravidlem, že majitelé chatek, které bývaly pachatelem pravidelně poctěny návštěvou, připravili nezvanému hostu malé pohoštění v podobě konzerv, kompotů, trvanlivého pečiva, případně i něčeho pro zahřátí. Někdo ponechal na stole i ledabyle pohozenou padesátikorunu. Je třeba podotknout, že v takovém případě si Suchý připravené jídlo vzal a dál si nevšímal ani zařízení či jiných předmětů, které by pak eventuelně mohl zpeněžit. Ať už to byly skleničky, prádlo, obrázky nebo třebas staré rádio. Pokud však byl majitel neuznalý, obsloužil se host sám podle svého.

Přitom rovněž dbal, aby navštěvované objekty byly v soukromém vlastnictví. Objektům, které se byť i jen vzdáleně podobaly „socialistickému“ vlastnictví, jejichž narušení se trestávalo daleko přísněji, se pro jistotu zdaleka vyhýbal.

Pravidla hry na četníky a zloděje

Nicméně, i při této vzájemné symbióze zloděje a okradených, policie či tehdejší Veřejná bezpečnost nemohla ani takové zloděje-gentlemany pardonovat, nehledě k tomu, že počet navštívených a vykradených chat v sezóně vysoce překračoval několik desítek. Jeho zlodějský „rukopis“ byl natolik neopakovatelný a nezaměnitelný, že stačilo se podívat na načatou šňůru nabouraných chat a chatek, aby bylo jasno, že se opět jedná o známou firmu. On měl i svůj způsob jak se do chat vloupat a z toho se také vycházelo. Navíc, Suchý nikdy při svých návštěvách chatek nepoužíval rukavice a jednoznačné daktyloskopické otisky to jen dokládaly. Nikdy se nejednalo jen o jednu chatu v dané lokalitě, ale zásadně se vždy pohyboval celou řadu dnů i týdnů v oblasti a postupně se přesunoval z jedné prázdné chaty do druhé. Samozřejmě, že v nich i přespával.

Byl chycen několikrát a je třeba říci, že pokud ho vyslýchal někdo, koho uznával jako policejní autoritu, tak se ochotně doznával ke všem případům a dokonce si pamatoval i chatky, jejichž majitelé vloupání pro malou škodu ani nehlásili. Tvrdě se ovšem hájil před „falešným“ nařčením, což se stávalo tehdy, když některý zahrádkář či chatař zveličoval škodu nebo dokonce si vloupání vymyslel, aby z pojišťovny vydyndal plnění pojistky. To považoval přímo za útok na svou zlodějskou čest. Ovšem, čas od času se stávalo, že si někdo zahrál na jeho účet a pátrání se muselo vést i jiným směrem.

Hotel na zimu – konec legendy

Suchý se po vzoru starých kriminálníků nechával většinou zavřít na podzim, aby mohl ve vězení v teple přečkat nepříjemné zimní měsíce. Jelikož však byl už brán jako recidivista, někdy to špatně odhadl a pobyt ve vězení se v takovém případě poněkud protáhl i přes jarní měsíce, kdy už venku bylo teplo a tak hezky.

Zhruba už dvě desítky let o něm nikdo neslyšel. Možná, že zanevřel na Slaný a usadil se někde úplně jinde. Na druhou stranu je však třeba podotknout, že ani v té době Tonda Suchý už nebyl žádný mladík, ale prošedivělý pán v letech. Dnes by mu bylo zřejmě přes sedmdesát a kdoví, kde je konec této slánské zlodějské legendy.

Vladimír Rogl
04. 11. 2008, 14:43

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.