• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Má šanci být zapsán do Guinnessovy knihy rekordů

Václav Tajč. Foto Zdeněk Tvrdek

Nedávno jsem si v novinách přečetl, že v utkání ve stolním tenise družstvo Slaného porazilo Spartu Kladno 15 : 3. Že slánští vysoko vyhráli mě nepřekvapilo tolik, jako to, že čtyři body pro Slaný získal Tajč. Ještě před několika měsíci byl totiž vážně nemocný. „Podstoupil jsem tři operace,“ prozradil mi koncem prosince. „Doktoři mi vzali žlučník, spravili kýlu. Shodil jsem patnáct kilo. Teď už je to lepší. Věřím, že se ke stolnímu tenisu i pískání vrátím.“

Václava Tajče zná sportovní veřejnost Slánska jako fotbalového rozhodčího a hráče stolního tenisu. S kopanou začínal v deseti letech. Na jednom ze slánských plácků, kde kluci mydlili do balónu jen přišli ze školy, ho objevil známý trenér, táta Rambousek. Asi by s fotbalem dosáhl úspěchu, po návratu z vojny s ním počítali do prvního mužstva ČKD Slaný, potkala ho však neuvěřitelná smůla. „Při tréninku jsem šlápl na balón tak nešikovně, že jsem si zlomil nohu,“ otevřeně přiznává. „A bylo po kariéře.“ Ještě chvíli hrál za „béčko“ ČKD, ve Vraném, Žižicích, Zichovci, potom s kopanou skončil. 

Se stolním tenisem začal v patnácti. V jeho sportovním deníku se v roce 1959 objevila tato zpráva: „Ve Slaném opět stolní tenis. Družstvo začíná v okresní soutěži a obsazuje třetí místo. Hráči: Zdeněk Hlaváček, Láďa Klíma, Vláďa Hemr, Václav Tajč, Mirek Kejla, Rudla Husák, Sváťa Šváb. Trenér, vedoucí a kapitán mužstva Zdeněk Tvrdek.“

I když mě tahle zpráva potěšila, musím říci, že jsem pro slánský stolní tenis udělal daleko méně, než třeba pánové Záruba či Ovčařík. Při nich i Václav Tajč vyrostl v kvalitního hráče. Dostal se až do vynikajícího table - tenisového družstva ČKD Slaný, které v roce 1969 postoupilo do druhé nejvyšší soutěže v republice - II. ligy. „Nastupovala proti nám taková družstva, jako Česká Lípa, Děčín, Hradec Králové, Pardubice, Meziboří a další,“ dodává Tajč. „Hráli jsme v sestavě: Horský, Rampa, Angr, Tajč, Bouška, Bouše a již tehdy se začal prosazovat mladý Ovčařík, který později vyrostl v jednoho z nejlepších hráčů republiky. Nejlepší byl tenkrát Horský.“

Vašek se hrou bavil. Sport mu přinesl i značné množství různých zajímavých zážitků. K vyprávění několika úsměvných se nedal pobízet: „To jsme hráli v Lítvínově, nastoupil proti mně nějaký Gresl. Porazil jsem ho a on najednou, jen zápas skončil, začal bouchat pálkou nepříčetně do zdi. A řval: „Ty černá svině, já tě zabiju !“ Pořádně jsem se lekl. Měl jsem tenkrát vlasy černé jako uhel, myslel jsem, že to platí na mně. Oddechl jsme si až když mě vysvětlil, že nadává svojí pálce, potažené černou gumou…“

Vzpomněl i toho, jak je pan Ovčařík vyšplouchl v České Lípě. „To byl náš velký fanda, dneska by se řeklo i sponzor. Vozil nás autem ke každému zápasu, po utkání každému zaplatil večeři, pivo nebo limonádu. Tenkrát v České Lípě se ale po prohraném utkání o postup tak namíchl, že hned sedl do auta a odjel. Bez nás. Nechal nás ve městě svému osudu. Museli jsme přespat na nádraží na lavičkách, až druhý den jsme se dostali do Slaného.“

V roce 1987 se Vašek vrací ke kopané jako fotbalový rozhodčí. Prvním utkáním, které řídil, byl zápas dorostu Žižice – Švermov 2:4. A již v tomto zápase začal s kuriozitou, jaká nemá ve fotbalovém světě obdoby. Jako rozhodčí přinesl do půlky hřiště míč a ne aby se shýbl a položil ho na středovou značku. Vyhodil balón do výše a při dopadu bravurně stopil podrážkou kopačky. Takhle to udělal při všech svých 809 zápasech, které zatím odřídil! Řekněte, není tento originální výkon hodný zápisu do Guinnessovy knihy rekordů? Myslím, že ano.

Pochopitelně, že při řízení fotbalových utkání leccos zažil. Jeho vlastností je, že všechno co se na hřišti odehrává bere s humorem. To se ovšem někdy obrací proti němu. „Diváci i hráči si myslí, že je provokuji ale není tomu tak,“ vysvětluje. „Někdy se ale člověk musí zasmát, třeba když zjistí, že je na hřišti hráč, který ani neví na kterou branku má útočit… Nebo se mi stalo, že jeden z hráčů mě vytrvale upozorňoval, abych pískal konec, že už je čas… Přitom neměl o čase na hřišti ani ponětí, do konce ještě scházelo dvacet minut. Když jsem se potom po utkání o tom zmínil jeho trenérovi, jen máchl unaveně rukou. „Z toho si nic nedělejte,“ poznamenal trpce. „Ten ani neví, jestli je dneska neděle nebo úterý…“

Zažil i horké minuty. Třeba při mistrovském utkání Catherine Slaný – Černuc. Pět minut před koncem za stavu 0:1 pro hosty se míč dostal za branku Černuce, kterou hájil známý šprýmař Zdeněk Hořejší. Ten pochopitelně pro balón nepospíchal, což se nelíbilo jednomu z hráčů domácích. Sprostě gólmana urazil a po zásluze viděl červenou kartu. Jenže verdikt se nelíbil spoluhráči, pro změnu vulgárně zaútočil na arbitra. I on viděl červenou. Přiběhl třetí a rovněž si ulevil: „Do prdele, to už jsou dva venku…“ „A ty jsi třetí,“ na to soudce a opět tasil žolíka červené barvy. „Začali do mě strkat, jasná inzultace, tak jsem to ukončil a šli jsme domů,“ zakončil suverénní kliďas Václav Tajč líčení svých několika malých dobrodružství.

Mohl by ještě mnohé vyprávět co všechno na hřišti a za zeleným stolem zažil. A jistě zažije, protože i přes těch šest křížků, které má za sebou, nechce se sportem zdaleka končit. Spolu s dalším veteránem Rampou jsou stále oporami jak A, B i C mužstva slánského stolního tenisu. První část svého předsevzetí, jak svědčí zpráva v novinách, už má úspěšně za sebou. Věřme, že ho s jarem uvidíme i jako sudího na fotbalových hřištích.

Zdeněk Tvrdek
13. 02. 2007, 18:32

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.