Když nic jiného nezbývá

Klíče letěly vzduchem.

Slunce osvětlilo plačící dívku na schodech a klíče nehlučně dopadly do měkké trávy.

Vlasy, které měla dívka přes rameno, se leskly a zahalovaly jí tvář. Horké slzy padaly v nepravidelných intervalech na schody a usychaly na sluníčku. Klíče stále ležely na zemi a slunce hřálo.

Děvče přestalo brečet a zahledělo se do dáli. Nastalo ticho.

Probraly ji až kroky přicházejícího chlapce. Posadil se vedle ní. Dívka ho znenadání objala a začala znovu plakat.

„No tak, Ni, to bude dobrý,“ chlácholil ji chlapec. Podívala se na něj zarudlýma očima.

„Ne, nebude, Luky, ale já se nehodlám vzdát,“ odporovala mu, „ona někde je a my jí najdeme.“

„Mamku nemůžeme najít,“ mluvil dál Lukáš, „je to už půl roku a policie se opravdu snažila.“

„Nemohou to vzdát tak brzo, já stále věřím,“ pokračovala Ni.

„Nebuď tak tvrdohlavá.“

„Ona tam někde pořád je,“ ukazovala za kopce a slzičky se jí koulely po tváři.

„Já už tomu nevěřím a ty se s tím musíš taky smířit.“

„Ne, ona není mrtvá, já to vím,“ nevzdávala se.

V chlapci to začalo vřít. Kolikrát jí to ještě bude vysvětlovat?!

„Ni, ona je mrtvá,“ trpělivě opakoval, „policie řekla, že už se nedá nic dělat.“

„Ona žije, žije! Rozumíš mi? Já tomu věřím, to je jediné, co mi zbývá a já se toho nehodlám vzdát! Mamka je naživu. Já tomu věřím. Slyšíš? Věřím!“

Dívka se zvedla a utíkala pryč, tvář měla zmáčenou slzami. Chlapec zůstal sedět a díval se za ní.

Odlesky slunečních paprsků tančily na odhozených klíčích. Všude zavládlo ticho.

Dnes má svátek Marcela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021